Bílé divadlo je ostravským fenoménem. V roce 1997 přišlo jako zjevení hra "Ty, který lyžuješ" podle kreseb výtvarníka Martina Velíška. A Bílé divadlo rázem poznal celý svět. Inscenace založená na provokativní a nelichotivé nahotě postarších pánů zaujala na festivalech v německém Korbachu, v polské Jelenie Goře, v maďarském Komarom a Kazincbaczika, v rakouském Guntersdorfu, na festivalu evropského regionu v Hradci Králové, na letních francouzských festivalech v Chalon, Avignonu, Perigueux, Libourne, Paříži...
Profil: Jan ČíhalDivadelní nadšenec, amatér a hlavně šéf Bílého divadla, narozený 3. března 1944, přišel do Ostravy v roce 1964 jako absolvent zdravotní školy. V roce 1982 zakládá Bílé divadlo. Mezi jeho nejznámější inscenace patří Ty, který lyžuješ, Poslední večeře, Bílá lokomotiva, Červený kohout letí k nebi... Kromě divadla se věnuje i filmovému herectví, známá je spolupráce s Petrem Zelenkou na znělce karlovarského festivalu, hrál ve filmech Sluneční stát či Sametoví vrazi, napsal jednu z povídek do Bakalářů a hrál v několika televizních inscenacích. Hraje rovněž v nově natočeném filmu Sedm dní. |
Jan Číhal, šéfa divadla, seriál Ostravské stopy dobře zná. "Vím, o co jde, všichni vzpomínají na Vítkovice. No... to jde, ale já jsem náplavka - přistěhovalec. Ve mně je více Brna a jihomoravanství, Slavkov, Bučovice," říká principál.
Do Ostravy přišel ve dvaceti letech, a to v roce 1964 na umístěnku, která za socialismu zaručovala absolventům stálé zaměstnání.
"Studoval jsem zdravku v Brně, má kariéra začala u Mrštíků s Evou Tálskou, s kapitánem Minaříkem, tím, co chtěl vyhodit Svobodnou Evropu, to byl divadelník, ambiciózní divadelník a chodil s náma do studia k Mrštíkům, teď je tam Bolek Polívka.
Oblíbil si mě Pepík Henke, asistent u E. F. Buriana. Obsadil mě jako naturščika, hrál jsem traktoristu, pocházím z vesnice, takže jsem to znal," začíná vyprávět divadelník.
Chodil tehdy s Evou Tálskou a hráli společně Brechta - Strach a bída třetí říše. "Ale jak jsem skončil školu, Brno bylo obsazeno. Byly umístěnky do Prostějova, do Hodonína, do takových krásných jihomoravských městeček, a dvě místa byla do Ostravy. Vůbec jsem o ní nevěděl, naprosto nic! Ale tu svou zdravotnickou Ostravu jsem vzal. Šel jsem do městské nemocnice.
"Ne, to není k nám, to musíte do Vítkovic," řekli mi tehdy. Tak jsem tam... dvaačtyřicet roků, v těch Vítkovicích," usmívá se Jan Číhal. Vydržel tam u rentgenu až do důchodu, ještě přesluhoval. "Tam jsem onemocněl rakovinou krku, ale furt jsem dělal. Pak mě ozařovali a uzdravil jsem se, od té doby dělám jenom divadlo."
Jan Číhal připravuje nejslavnější inscenaci Bílého divadla Ty, který lyžuješ.
Z Ostravy si ale hned na začátku odskočil ještě na vojnu. "I tam jsem dělal divadlo. V západních Čechách, v Lounech, kde jsme se potkali s naším básníkem Vladimírem Machkem," říká divadelník tři dny po zatím poslední premiéře Bilého divadla letos v červnu, s Machkem píšou společně scénáře.
Po návratu z vojny hned začal s divadlem, jmenovalo se ACT Studio a fungovalo pod Domem kultury VŽKG. Pak založil v roce 1967 nebo 1968 festival Generace, tehdy tam ještě hráli Bezruči.
"Když jsem do Ostravy došel, tak jsem tady s Frantou Husákem zažil celou slavnou éru Jana Kačera. Do Imperialu chodili herci pěšky na kafe, vlevo od vchodu. Pěšky přes frýdlantský most, Nina Divíšková, Petr Čepek, Táňa Fišerová," vzpomíná Jan Číhal. Nechyběli ani estébáci, kteří měli za úkol donášet.
Proslulé Bílé divadlo vzniklo na podzim roku 1982 a zahajovalo inscenací Hráz věčnosti podle Klubů poezie Bohumila Hrabala. "V Ostravě jsem založil i ACT studio, to bylo z angličtiny, někteří ten název neuměli ani vyslovovat, pak nás vyhodili a pak přišly svazácké Malé hry, tam už jsme koketovali s nahotou. Sjezdili jsme množství festivalů. Abychom mohli existovat, museli jsme jít pod svazácká křídla. V Porubě pak vzniklo Bílé divadlo," popisuje stručně Číhal svou ostravskou divadelní anabázi.
Dokonce tehdy na tomtéž místě dělali s Petrem Oslzlým divadelní dílny. Také Bílé divadlo nemělo stálý domov, střídalo kulturní domy, vždy se našel někdo, kdo je vyštval a zase byli lidé, kteří je přijali - jako například v Bohumíně. "Jestli je nějaký problém? Není, říkali nám tehdy. A dodali, jestli ale nechceme raději odejít. Ale v Bohumíně, v Bohumíně nás nechali tiše žít," vzpomíná Číhal.
