Cirkus trochu jinak ovládl před pár týdny Hlavní třídu v Ostravě-Porubě. Na umělce, kejklíře, akrobaty, provazochodce a mimy ze čtyř světadílů se přišlo na Cirkulum, festival nového cirkusu a pouličního divadla bez zvířat, podívat dvacet tisíc lidí. Hlavním organizátorem této akce je umělecký šéf a principál Cirkusu trochu jinak Václav Pokorný.
Osm let se pohyboval po světě, mnohdy se živil na ulici, aby nakonec zúročil to nejlepší a vrátil se do míst svého dětství, do Poruby. Festival Cirkulum měl takový úspěch, že by nemuselo zůstat pouze u jednoho ročníku.
Ostrava pro nás znamenala velkoměsto
„Uzavíráme tento a připravujeme další ročník. První ročníky jsou náročné v investicích. Poruba je nádherné místo, ulice byly plné lidí. Vyšlo nám počasí. Když jsme byli nedávno v Bratislavě, tak bylo v šapitó na padesát stupňů a v takovém horku se nedá vystupovat, ani nepřijdou lidé,“ říká rodák z Vřesiny.
Profil: Václav PokornýRodák z Vřesiny u Ostravy (1979). S cirkusem se potkal ještě jako malý, snad šestiletý kluk. A hned to byla láska na první pohled. Trvá už čtvrt století. Dnes má a dělá Václav Pokorný vlastní cirkus, i když poněkud jinak. Mladý principál, dramaturg a produkční v jedné osobě tvrdí, že ulice v Nizozemí, Španělsku, Belgii, Francii, Itálii a jinde v Evropě pro něj byly vysokou uměleckou školou, kde „diplomy“ udělují lidé ochotní se zastavit a nešetřit potleskem pod otevřeným nebem. Se svým sdružením Cirkus trochu jinak pořádá pravidelná vystoupení s prvky akrobacie pro dospělé i dětské publikum. Loni například vystupovali na festivalu Colours of Ostrava s premiérou hry Miluj na motivy Shakespearova kusu Romeo a Julie. V roce 2012 vystupovali jako kejklíři ve francouzském velkofilmu Muž, který se směje. Letos se podílel na festivalu Cirkulum v Ostravě-Porubě. |
Dnes už tato část města automaticky připadá k Ostravě, ale ne vždy to tak bylo. „V době, kdy jsem vyrůstal ve Vřesině, jsme byli okres Nový Jičín. Ostrava pro nás znamenala velkoměsto, do kterého jsme jezdili dvakrát třikrát za rok. Dnes je to směšná cesta, ale tehdy to byla velkolepá věc. Do Poruby jsme jezdili častěji, na zmrzlinu k Leninovi, to ještě byla ta skvělá jugoslávská,“ vzpomíná Pokorný.
Vzhledem ke své profesi hereckého akrobata a principála sdružení Cirkus trochu jinak se nabízí otázka, jestli si vybavuje svou první návštěvu cirkusu?
„Tu úplně první už ne, ale živě si pamatuju na Cirkus Humberto. Když tam mezi umělci zaznělo Vaškchu, tak jsem si z toho převzal ideál, v tom momentu jsem věděl, že se chci stát artistou. Ale doba byla jiná a moc možností se nenašlo, takže se ze mě stal zemědělec. Mám vystudovanou zemědělskou školu v Bílovci, nadstavbu v Klimkovicích. Doma jsme měli farmu, krávy, prasata, tatínek získal zpět majetek v restituci. Mé dětství bylo spjato s neustálou prací,“ vysvětluje Pokorný.
V době, kdy v Ostravě neexistovala obchodní centra ani jiná lákadla, bylo jednou z velkých atrakcí pro dospívajícího mladíka žonglování. „V šestnácti letech jsem dostal od kamaráda Radima Kohutka první míčky. Byla to éra taneční hudby a já začal žonglovat na open airech. Další kamarád Libor Kotra se zrovna vrátil ze streetové štace z Francie, dovezl diabolo – druh joja s provázkem a dvěma hůlkami. Nebyl YouTube, takže co se člověk naučil, myslel si, že je jediný borec, co to umí,“ vzpomíná akrobat.
Tehdy na konci tisíciletí toužil objevovat svět. A tak se rozhodl, že odcestuje. „Zemědělství jsem nechtěl dělat, ale převládla touha poznávat. Měli jsme jet do Jeseníku na hory, pak mi volal kamarád, že za hodinu jedeme do Holandska. Původně na dva měsíce, až to přerostlo na osm let. Stal se ze mě street performer v Holandsku a Španělsku, pak přišla Itálie, Francie, Lucembursko. Živil jsem se na ulici, s míčky, s diabolem. Čtyři roky jsem žil ve Španělsku a posléze jsme si s přítelkyní pořídili obytný vůz, dělali jsme živé sochy. Naposledy jsem se přidal v Belgii k pouličnímu divadlu. Nevěřil jsem, že něco takového existuje, a jsem nadšen, že jsem se k něčemu takovému dostal,“ říká nadšeně Pokorný.
Za tři měsíce na španělské pláži osmdesát tisíc
Španělsky jej naučili kamarádi, se kterými na plantážích sbíral cukety, na Kanárských ostrovech pak stavěli sochy z písku. „Je to o tom, že buď někoho zaujmete a hodí vám peníze, nebo se na vás vykašle. Člověk moc nepotřebuje. Když je teplo, neutratíte moc za oblečení. Neměl jsem telefon, takže nebylo nutno utrácet za kredit. Každý se živí nějak, někdo hraje na didgeridoo, jiný hraje na kytaru, žongluje, dělá fireshow. V turistické sezoně jsme si za tři měsíce ušetřili 80 tisíc korun, tolik jsme byli schopni si na pláži vydělat.“
Umělecký šéf a principál Cirkusu trochu jinak Václav Pokorný sbíral léta zkušenosti po celé Evropě.
Dalo by se takto žít na ulici v Ostravě? „Ostrava je hodně specifická, ale všiml jsem si, že v centru jsou různí hudebníci, kteří hrají na ulici a hrají na nástroje. Jsou schopni si přivydělat do klobouku. Výhoda v zahraničí je, že se jedná o turistická města. Jako třeba Praha, tam jsou tito pouliční umělci schopni si vydělat pěkné peníze. V Ostravě bych hledal místo, kde se shromažďujou lidé, ale z obchoďáku by mě asi velice rychle vyhodili. V Ostravě je nevýhoda, že se tady v centru lidé moc nekumulují, pokud zrovna není nějaký festival. Dělat show pro deset lidí, kdy vám každý hodí dvacku, to je sice hodinová sazba, ale není jistota, že se tím uživíte, nicméně jako zkušenost je to úžasné,“ vysvětluje Pokorný.
V současnosti se cítí pevně usazen ve svém rodišti ve Vřesině, kde se stará o zahradu. Fascinace nedalekou Porubou jej neopustila ani v dospělém věku.
„Moc rád mám Porubu, z Vřesiny se tam dostanu na kole. Porubský bulvár má úchvatnou atmosféru. Neuvěřitelný prostor je Dolní oblast, kolegové ze zahraničí byli unešeni, že se něco takového podařilo vybudovat. Mám rád místa, kde večer sedí lidé na víně, dávají si kávu, chodí na zmrzlinu, tak to třeba funguje právě v Porubě. Tak se to stalo na festivalu Cirkulum, lidé vyšli z bytů a najednou se objevili na ulici, která žila uměním.“
