„Ty jsi nikdy nebyla v Ostravě? Skandál.“ Takto začíná jedna z povídek spisovatelky Ivany Chřibkové. Povídka s názvem Město je fascinující, vyšla v jejím knižním debutu Suchý hadr na dně mořském. „Je to pěkná a veselá kniha,“ říká o prvotině Zdeněk Svěrák, kterému knihu spisovatelka poslala k posouzení.
Ivana Chřibková pochází z vesnice poblíž Opavy. Zřejmě právě proto jí město jako Ostrava připadlo v mládí jako fascinující. Našla v něm i své první uplatnění, když začala pracovat v médiích. Nakonec se jí Ostrava stala malou, a tak ji vyměnila za Prahu.
Ivana Chřibková Spisovatelka Ivana Chřibková (1981) pochází ze Štěpánkovic u Opavy. Po studiích na střední škole začala pracovat pro kulturní rubriku opavského týdeníku Kamelot, později pro deník Svoboda v Ostravě. Po práci na několika charitativních projektech se rozhodla přestěhovat do Prahy. Dostala místo redaktorky týdeníku Ano TV Nova. Na Nově potom zůstala ještě dalších deset let. Po letech práce pro média se rozhodla změnit životní styl. Přestěhovala se na Gibraltar, pak do španělské Andalusie. Tam vznikla její knižní prvotina Suchý hadr na dně mořském, která vyšla loni v ostravském nakladatelství Bookmedia. V současnosti žije Ivana Chřibková ve městě Leeds, kde pracuje na další knize. |
Po letech se rozhodla odejít s přítelem do Španělska, v současnosti ovšem žije v anglickém městě Leeds. Před pár dny ale přijela zpět na sever Moravy, aby tady vystoupila na autorských čteních. Neminula ani Ostravu. Právě tady, v nakladatelství Bookmedia, totiž loni vyšla i její prvotina.
V klubu se vždy dalo zajímavě popovídat
„Do práce v Ostravě jsem nastoupila kolem roku 2000, s kolegy novináři jsem začala poznávat okolí.“ V centru pozornosti mladé dívky a reportérky byla přirozeně také Stodolní ulice, nejslavnější bulvár v Česku.
„Tam jsem chodila velmi ráda do klubu Černý pavouk. Jeho součástí byl také antikvariát a já tam byla pořád, hodně jsem četla a kupovala,“ vzpomíná spisovatelka na místo, kde se mohlo přijít do hospody, vzít si knížku a vždycky se našel někdo, s kým se dalo zajímavě popovídat.
„Tam jsem se cítila, jako že pronikám do ostravského bohémského podsvětí. Večírky, hudba, výstavy, povídání o literatuře, o životě, o politice. To mě velmi zformovalo. Konkrétní jména si už nepamatuju, ale je možné, že jsem se tam někdy potkala i s Janem Balabánem, přesně to ale už nevím,“ pátrá v paměti Chřibková.
Kromě Pavouka byl dalším jejím oblíbeným stanovištěm klub Parník. „Tady jsem se seznámila s rukama od jazzu s Patrikem Benkem, s Borisem Urbánkem. Pro kulturní rubriku jsem o nich napsala reportáž a pak jsem s nimi jezdila po koncertech. Parník byl tehdy v Ostravě můj další záchytný bod a moc jsem si to v něm užívala. Kluci ve mně vybudovali celoživotní lásku k jazzu. Jejich společnost byla perfektní, obohacovalo mě si s nimi povídat. Byli jiní než všichni ostatní okolo,“ popisuje autorka.
Stodolní už ztratila dřívější kouzlo
Do Stodolní ulice se Ivana Chřibková podívala i po letech a žasla, jak moc se změnila. „Stodolní vypadala tehdy na začátku tisíciletí jako každá druhá ulice. Na začátku byly čtyři bary, pak dlouho, dlouho nic, a až na konci stál diskoklub E99. A Pavouk. Když jsem přijela po letech a šli jsme na Stodolní, tak jsem nevěřila svým očím, když jsem viděla jednu velkou party v ulici. Nevím, jak to působí na lidi dnes, ale pro mě Stodolní ztratila své staré kouzlo, které tehdy měla. Myslím si, že dnes je mnohem více komerční než dříve stará Stodolní,“ míní spisovatelka.
Přesto je tato zábavní lokalita pro Ostravu jediným místem, se kterým se dokážou identifikovat i mimoostravští návštěvníci. „Když o Ostravě mluvím se svými kamarády v Praze, tak pro ně Ostrava rovná se Stodolní, ale jinak nic moc. Vzpomínají na doly, pak samozřejmě ještě ví o uznávaném festivalu Colours of Ostrava. Na něm jsem ale ještě ani jednou nebyla, přitom jej všichni kolem mně znají. Z fotek vím, že má perfektní atmosféru mezi industriálními konstrukcemi, a je správné, že se stále více dovídají o Colours ve světě.“
Za ta léta, co v Ostravě nebyla, se podle ní město nijak výrazně nezměnilo. Centrum vypadá stále podobně. „Také Husův sad, kde jsem dělala ankety s diktafonem za každého počasí. Nádražní mi připadá stejná – až na bohatší spektrum obchodů. Má to stále svou atmosféru,“ říká Chřibková.
První návštěva Ostravy? Hlavně McDonald
V závěru rozhovoru neopomene upozornit na místní umělecké zvláštnosti, díky kterým se jí Ostrava zapsala do srdce. „Mám ráda prvorepublikové stavby, zvláště ty s prvky secese, a moc se mi líbí Kavárna Elektra. Ta je opravdu krásná a stihla jsem navštívit také Dům umění, tam jsem se byla podívat na Juditu. Jejího autora, malíře Gustava Klimta zbožňuju. Před Juditou jsem byla schopna vystát klidně půlhodinu, vyznává se spisovatelka.
Když se vracíme zpátky do minulosti a první zážitek z Ostravy pro náctiletou dívku, který je rozepsán v již zmíněné povídce, byla situace zcela jiná. „Když jsem poprvé vyrazila do Ostravy se svým kamarádem, tak je jasné, že tehdy na žádné pamětihodnosti nedošlo. Skončili jsme v první hospodě. Byla jsem nadšená z McDonaldu, který ještě nebyl tolik známý, ten mě z celého centra tehdy zaujal nejvíce,“ směje se Ivana Chřibková.
