Když 29. srpna 1944 shodili na Ostravu Spojenci bomby, jedna z nich zasáhla dům za katedrálou Božského Spasitele.
Nacházel se v něm obchod Vlna Žilka a provozoval jej dědeček známé herečky Veroniky Žilkové.
"Dvě bomby shodili na Ostravu, jedna z nich spadla na náš obchod. Zůstala po něm díra a díra se v restituci nevrací," konstatovala věcně paní Veronika při návštěvě Ostravy se slavnou inscenací Kukura z Činoherního klubu během festivalu Dream Factory.
FaktaVeronika Žilková
|
Ráda na nepříliš známou ostravskou kapitolu své rodinné historie zavzpomínala a fotografovi pohotově zapózovala u zábradlí před Divadlem Petra Bezruče.
"Obchod vlastnil dědeček, jeden z osmi bratrů, a také největší flamendr. Asi po něm je moje dcera Agáta, všechno propil a na zbytek spadla bomba."
"Tak tam bydlela má babička," ukazuje herečka na řadu panelových domů nacházejících se za nedostavěným skeletem naproti Kulturnímu domu města Ostrava.
"A tady u divadla byl plot, kde jsme si jako děti hrály. Naše rodina vlastnila také grunt, na kterém se nyní nachází Městská nemocnice Fifejdy," vypravuje s nadšením.
Ačkoliv se Veronika Žilková narodila v Praze, Ostravu zná velmi dobře.
"Každý rok jsme vždy v létě sbalili kufry a jeli navštívit babičku. Přišla o nohu a já jsem s ní trávila prázdniny. Byla s ní velká legrace, protože když ji umělá noha přišla poštou, tak mi ji pak půjčovala na hraní," říká známá herečka.
Diváci ji mohou znát z řady filmových i televizních rolí, jednou z nejzajímavějších je nepochybně ta ze surrealistického hororu Otesánek od Jana Švankmajera.
Scéna s umělou nohou jako by vypadla z podobné fantaskní poetiky. "S kamarády jsme si ji připnuli a skákali po zahradě. Babička jezdila na invalidním vozíku a říkávala: Jsem tak šťastná, že jsem na vozíku, nemusím už nikomu pomáhat."
Babička také hodně četla, poslouchala rádio Vídeň. Veronika byla od deseti let zvyklá cestovat a babičce také pomáhala.
"Babička byla ostravská intelektuálka, a neuměla nic, byla napůl Němka, pocházela z Hlavnice. Když na to přišlo, tak třeba tři dny nepromluvila česky."
Rodina Žilků je s Ostravou spjata i ve velmi dávné minulosti.
"Jeden z našich pra pra předků je podepsán na zakládající listině Ostravy. Mám kopii od jednoho kronikáře. Cca 1546, jsou to zřejmě stavovské listiny," vysvětluje Veronika Žilková.
V knize Dějiny Ostravy ale o žádném Žilkovi není ani slovo.
S hrou pražského Činoherního klubu Kukura přijela Veronika Žilková do Ostravy.
"Víte jak to je s dějinami, vždy jsou po nějaké linii, za bolševika jsme byli na indexu, můj tatínek byl katolík. Tatínek velmi schraňoval všechny dokumenty. Vzpomínal třeba, když s maminkou jeli tramvají, a přistoupil Janáček a maminka říkala, pojď si přesednout, to je ten divný člověk, ten Janáček. Od té doby si ho zamiloval."
Jak už to tak bývá, mnohé vzácné dokumenty skončily v nenávratnu. "Měla jsme například korespondenci tatínka s Jaroslavem Seifertem, v antikvariátu mi řekli, že to nemá moc velkou cenu. Tak se mě to dotklo, že jsem všechno vyhodila do kontejneru a přestala jsem se zabývat historií."
V roce 1985 měla Veronika Žilková dokonce nabídku od Jana Kačera, aby přijala angažmá v ostravském Státním divadle, protože ale už čekala Agátu, rozhodla se odmítnout.
V opačném případě se mohla začít psát její ostravská herecká kapitola. "Ostravu mám ráda, vždycky jsme tady jezdila ráda na zájezdy. Kdybych bydlela v Anglii, tak bych bydlela v Liverpoolu, mám ráda drsné hornické prostředí. Jižní Morava, vínečko, to mě moc nebere," vyznává se Veronika Žilková.
K dalším jejím ostravským vzpomínkám patří například flám na Stodolní ulici nebo koupání v Ostravici.
