Vít Olmer vzpomíná například na to, jak s televizním střihačem hrával v Ostravě tenis.

Vít Olmer vzpomíná například na to, jak s televizním střihačem hrával v Ostravě tenis. | foto: Petr NovotnýMF DNES

Ostravské stopy: V Ostravě jsme strávili skvělý čas plný nápadů, líčí Olmer

  • 7
Vít Olmer, režisér snímku Bony a klid nebo prvního soukromého porevolučního filmu Tankový prapor, během bohaté kariéry navštívil Ostravu mnohokrát. Nejprve jako mladý herec díky zájezdovým představením, o něco později už jako filmař. V Ostravě pak natočil především úspěšnou komedii Co je vám, doktore? se Zdeňkem Svěrákem v hlavní roli.

„Do Ostravy jsem několikrát zavítal v šedesátých letech coby mladý herec se zájezdovým představením. Jednou to byla Nezvalova Manon Lescaut, potom komedie Dva tucty rudých růží, oboje s Valentýnou Thielovou. Vždycky jsme se tam těšili, nebylo běžné, aby obecenstvo bylo tak srdečné a spontánní,“ vzpomíná Olmer na své první seznámení s městem.

Vít Olmer

LÁSKA POD LUPOU: Simona Chytrová a Vít Olmer

Vít Olmer s manželkou Simonou Chytrovou.

  • Český herec, scenárista, spisovatel a režisér se narodil 19. června 1942 v Praze. Jeho manželkou je herečka Simona Chytrová.
  • Jako herec začínal v mosteckém divadle. V roce 1964 ukončil studium herectví na DAMU a o dva roky později na FAMU.
  • Do hlavní role jej poprvé obsadil režisér Václav Krška v dramatu Osení (1960). Na filmovém plátně ztvárňoval především role milovníků a kromě herectví se začal už v 60. letech věnovat filmové režii.
  • Za normalizace v 70. letech hrál jen příležitostně menší role a pracoval jako režisér dabingu.
  • Po desetileté nucené pauze natočil dětský film Sonáta pro Zrzku (1980) a pak následovaly velmi úspěšné komedie Co je vám, doktore? (1984) a Jako jed (1985) – obě se Zdeňkem Svěrákem v hlavní roli. Jeho nejznámějším snímkem je Bony a klid (1987).
  • Po roce 1990 byl nejvíce zaměstnaným českým filmařem. Kromě zdařilých snímků jako Tankový prapor sklouzl do průměrnosti s tituly Nahota na prodej (1993) či Playgirls (1995).

Ve zlatých letech československé kinematografie se prosadil také jako filmový herec. František Vláčil jej obsadil do Ďáblovy pasti, ale hrál i u Karla Kachyni, Bořivoje Zemana, Vojtěcha Jasného nebo Vítězslava Kršky.

Špatný film přináší cenné záběry na Ostravu

Pak ale přišel zlom a za tuhé normalizace na začátku 70. let se z úspěšného herce stal nežádoucí osobou. I tehdy si Vít Olmer poradil a pomohla mu k tomu právě Ostrava, kde se právě natáčela česko-polská komunistická agitka Bitva o Hedviku.

„Počátkem sedmdesátých let jsem nesměl sám natáčet, a tak – abych měl vůbec do čeho píchnout – jsem vzal roličku novináře v typickém normalizačním filmu. Myslím, že jeho natáčení nebavilo nikoho, včetně polského režiséra. Jsou věci, na které se člověku nechce vzpomínat. Ostatně ani není na co,“ vypořádal se Vít Olmer se svým „pokleskem“. Film z roku 1971 je dějově plochý, přesto zaujme záběry ostravských lokalit včetně již neexistujících lanovek, které přepravovaly uhlí nad hlavami Ostravanů.

Pochmurná léta normalizace projasnil Vítu Olmerovi až rok 1984, kdy přímo v Ostravě natáčel Co je vám, doktore?, první ze svých pověstných komedií. Film vypráví o krizi zubaře Bohouše Burdy, kterého excelentně ztvárnil Zdeněk Svěrák. Snímek znamenal pro Olmera obrat, pryč byla těžkopádná hornická tematika.

Nejvíc zamilovaný byl Zdeněk Svěrák

„Natáčení filmu Co je vám, doktore? podle scénáře Antonína Máši se mi spojuje se skvělým časem v Ostravě. Se Zdeňkem Svěrákem a kameramanem Otou Kopřivou jsme chrlili nápady, a protože tenkrát nehrály peníze takovou roli, měli jsme i prostor vše na místě realizovat,“ pochvaluje si ještě po letech Vít Olmer finanční možnosti socialistické kinematografie. „Dnes za vámi stojí producent, který má v jedné ruce hodinky a v druhé nějaký reklamní předmět, který se musí ve scéně objevit, ať se tam hodí, či ne, aby sponzor něco usypal,“ srovnává tehdejší podmínky s dnešní praxí.

Ostrava poloviny 80. let byla podle Olmera pro filmaře rájem na zemi. „Po natáčení jsme chodili do snacku v centru města, kde předkládali hostům takové lahůdky, že by se za ně nemusela stydět žádná ‚michelinka‘. A abych nezapomněl, ve filmu hlavní ženskou roli hrála krásná a temperamentní slovenská herečka Ivona Krajčovičová, do níž jsme byli všichni zamilovaní, nejvíc Zdeněk Svěrák, snad se na mě nebude zlobit,“ prozrazuje s úsměvem Olmer, kterému se v této hořké komedii podařilo skloubit divácký zájem se svébytnou filmovou poetikou.

Díky tomu pak mohly následovat další úspěšné snímky Jako jed, Antonyho šance nebo první film natočený za soukromé peníze po roce 1989 – Tankový prapor. Zajímavostí je, že na počátku 90. let Zdeněk Svěrák požádal Víta Olmera, aby podle jeho scénáře natočil Obecnou školu, ale ten dal přednost právě filmové adaptaci románu Josefa Škvoreckého.

Vít Olmer pak v 90. letech natočil sérii méně či více divácky úspěšných snímků, kritikou často zatracovaných, až konečně opět došlo na Ostravu. Tentokrát to byla spolupráce se zdejším televizním studiem.

Věčného idealistu Bohouše Burdu, kterého otravuje dosavadní neuspokojivý život...
Roman Skamene a Jan Potměšil ve filmu Bony a klid (1988)
Roman Skamene ve filmu Tankový prapor (1991)

Tři nejúspěšnější filmy Víta Olmera: (zleva) Co je vám, doktore?, Bony a klid a Tankový prapor

„O čtvrt století později po Co je vám, doktore? jsem pro ostravskou televizi točil dokument Ředitel zeměkoule o spisovateli Jiřím Muchovi. Zdejší televize byla proti té pražské daleko menší, ale lidé, se kterými jsem spolupracoval, mi přišli vstřícnější, upřímnější a snaživější. Protože jsem býval vášnivý amatérský tenista, hráli jsme každé ráno se střihačem tenis v krásném areálu v centru blízko plaveckého areálu, a to nám pak šla práce od ruky. Hned bych si to zopakoval, ale s tím tenisem by to bohužel už asi tak nešlo...“ usmívá se.

Olmerovo zatím poslední setkání s Ostravou je spojeno s dokumentem Slezský Detroit z roku 2013 jeho žáka z FAMU Davida Vignera, rodáka z Havířova. Olmer na něm oceňuje bezprostřední zobrazení tématu.

„Syrovým způsobem poukázal na některé regionální problémy, zejména pak na úpadek hornické profese. Měl v tom dokumentu ale také milou scénu, kdy se staří horníci scházejí v oblíbené hospůdce, svérázně vzpomínají na staré časy a zpívají. Ale já už bych s těmi vzpomínkami skončil, protože (cituji Leacocka): Důležité je hledět stále kupředu, což je patrné už z toho, že příroda to zajistila tak, abychom měli oči vpředu...“