Na gymnáziích učí češtinu a společenské vědy, zvláště pak filozofii, už čtyřicet let. Čtyřiašedesátiletý Ivan Mynář, rodák z Valašského Meziříčí, byl také součástí prvního Federálního shromáždění v letech 1990 až 1992. „Byl to jeden z našich nejlepších parlamentů. Tvořili jej ti nejvzdělanější,“ vzpomíná Ivan Mynář na první roky devadesátých let.
Ivan Mynář
|
Od sametové revoluce uplynulo už 25 let. Vybavujete si ještě, jak se rodil pád komunismu v Československu?
Je třeba říct, že 17. listopad v Praze byl vyústěním postupného rozkladu východního bloku. Například v sousedním Polsku tento proces trval téměř deset let. I u nás fungovali intelektuálové, kteří se snažili proti tehdejšímu režimu bojovat různými manifestacemi, i když to nebylo jednoduché, protože příslušníci StB jim byli neustále v patách.
Jedním z nich jste byl i vy. Už v 80. letech jste společně s kamarádem Rostislavem Pospíšilem pořádali alternativní výstavy v prostorech novojičínského J-klubu. Jak vypadaly?
Zvali jsme hlavně autory, kteří ve svých městech nemohli vystavovat. V Novém Jičíně po nás totiž estébáci nešli tak důkladně jako ve větších městech. Vernisáže výstav jsme vždycky spojovali s alternativní hudební scénou. Vystupovali u nás například Garáž, Půlnoc nebo Chlapi z práce, což jsou dnešní Priessnitz. Zpíval u nás i Petr Váša z Brna. Vznikla komunita lidí, která tyto akce pravidelně navštěvovala. Od pankáčů až po intelektuály.
Navíc když v roce 1982 zemřel sovětský vůdce Leonid Brežněv, neodpustil jste si pichlavé narážky, je to tak?
Ano. V obchodech mívali ve výlohách jeho fotku s černým páskem. Společně s Rosťou Pospíšilem jsme se prodavačů ptali, zda jim umřel hlavní pekař či uzenář.
Ivan Mynář je rád, že žije, jak vždy chtěl. A s dobou před rokem 1989 by rozhodně neměnil.
Na konci 80. let jste se dočkali. A nejenom vy. Buňka Občanského fóra vznikla i v Novém Jičíně 26. listopadu. Patřil jste k jejím protagonistům, že?
Přesně tak. Na náměstí se začali postupně scházet lidé, ale bylo mezi nimi málo těch, kteří by ukočírovali debaty. Díky zkušenostem ze školy jsem se tak nakonec stal předsedou Okresní rady Občanského fóra v Novém Jičíně. Vždycky jsem prosazoval nepolitickou politiku. Nikdy jsem nechtěl do politiky, ale tehdejší okolnosti mě v podstatě přinutily kandidovat do Federálního shromáždění. Ocitl jsem se ve sněmovně, což pro mě byla ohromná životní zkušenost.
V politice jste však vydržel pouze dva roky. Proč?
Protože jsem to lidem slíbil a chtěl jsem to dodržet. Navíc jsem politiku nikdy dělat nechtěl, tak jsem se vrátil zpátky do školy. Nikdy jsem tohoto rozhodnutí nelitoval.
Učíte na rožnovském gymnáziu. Baví studenty vaše hodiny?
Myslím si, že ano, i když někdy mám pocit, že jsem jediný, kdo je do probírané látky patřičně zapálený. Učím hlavně třetí a čtvrté ročníky, které mají se mnou společenskovědní semináře. Ty jsou volitelné, takže o politologii nebo sociologii mají studenti zájem.
Co říkáte na současnou politickou scénu? Vnímáte, že spousta lidí na ni nadává?
Mám legraci z toho, co se děje v politice. Většina lidí ji vnímá špatně, ale musí si uvědomit, že parlament je průměrem populace, a ne elitou národa, jak jej někteří označují.
Najdou se však i takoví, kteří tvrdí, že v současnosti je v zemi hrozný nepořádek…
Je to jejich názor. Ten nikomu neberu, ale já bych v žádném případě neměnil. Jsem šťastný, že můžu žít život, po kterém jsem vždycky toužil. Když něco pokazím, můžu si za to sám. Stejně tak, když se mi něco povede. Mnoho lidí totiž hledá příčiny svých neúspěchů všude kolem, jenom ne u sebe. Proto jsou možná nespokojení.
Dlouhá léta jste strávil v Novém Jičíně, ale nyní žijete na Valašsku, odkud pocházíte. Chybí vám něco?
Na nic si nestěžuju. Žiju klidný život na venkově, kde mám kozy, ovce, kočku i psa. Nadojím mléko, dělám sýry a učím filozofii, kterou miluji. Po tom jsem vždycky toužil. Navíc jsem poznal i kus světa.
