Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Horolezec Petreček do Himálaje neodjel. Zastavila ho Q horečka

  7:55aktualizováno  7:55
Měl být v Pákistánu, v Himálaji. Měl se aklimatizovat na prvovýstup jihozápadní stěnou na 8 068 metrů vysoký Gašerbrum I. Jenže extrémní sportovec a horolezec Tomáš Petreček je doma ve Slavkově u Opavy. Skolila ho Q horečka.

Tomáš Petreček při balení na himálajskou výpravu v roce 2013. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

V červnu byl na závodě Black Hill ve Slovinsku. „Startujeme Adventure race – běh, kánoe, MTB, lezení. 450 km dlouhý závod přes dvě noci, a to celé nonstop. Už se těším!“ psal na svém Facebooku.

Pak se odmlčel, byť jeho tým skončil druhý.

Petreček měl po návratu domů čtyřicítky horečky. „Bolela mě hlava. Dva dny jsem vydržel, než jsem jel do nemocnice,“ popsal své trápení. Lékaři zpočátku nevěděli, co mu je, protože Q horečka není u nás úplně obvyklá. „Když však zjistili, oč jde, léky zabraly.“

Deset dnů proležel na infekčním oddělení nemocnice v Opavě, zhubl šest sedm kilo – ještě více, než když se vrací z nějaké náročné himálajské expedice. „Bez pomoci lékařů v Opavě bych si už asi těžko nějakou expedici či závody plánoval.“

Tomáši, věnujete se extrémním závodům, jezdíte na kole, lezete po horách, pracujete jako hasič. Nemělo na vaši nemoc vliv i přetížení organismu?
Nevím, mohlo to být i tím, ale jde o nemoc, která se přenáší z nějakých zvířat, třeba vdechnutím nějakého bacilu z ovcí, které ve Slovinsku byly. Bylo jich tam plno. Navíc v jednom místě jsme pili i vodu z horského potoka. Byl čistý. Nikomu jinému se nic nestalo.

Tomáš Petreček

Jak těžké pro vás bylo zrušit cestu na Gašerbrum I?
Věděl jsem, že na ni nemohu pomýšlet. Pořád nejsem ve stoprocentním stavu. Jet by bylo riskantní a zbytečné. Naštěstí jsme měli v záloze ještě jednoho kolegu, s ním Marek jel. Je dobré, že expedice neskončila. Zdraví je nejdůležitější a hora tam bude, neuteče.

Prvovýstup jihozápadní stěnou vás ale hodně lákal, že?
Pořád se ho nezříkám, ale uvidíme, jak kluci dopadnou. Pokud tu cestu vylezou, ztratil by prvovýstup smysl, takže bychom jeli jinam.

V roce 2013 jste vystoupal na oba Gašerbrumy, na jedničku i dvojku. Neuvažoval jste, že byste přece jen jel jinam?
V roce 2013 jsem šel klasicky. S Márou Holečkem jsme se loni pokusili o ten prvovýstup. Když nám nevyšel, tak jsme si při sestupu řekli, že se tam už nevrátíme. Po čtrnácti dnech jsme názor změnili. Možností je ale hodně, spousta zajímavých cest je i na sedmitisícovky.

Co vás s Markem Holečkem přesvědčilo, abyste znovu lezli na Gašerbrum I?
Kdyby ta cesta byla mimořádné riskantní, nereálná, tak bychom tam znovu nejeli. Už ji známe, až na ten poslední úsek, který jsme nestihli. Z toho, co jsme viděli, by se to teď klukům mělo podařit. Půl práce jsme měli hotovo, což je pozitivní faktor. Kluci tam jeli dodělat rozdělanou práci.

Čím je pro vás prvovýstup na Gašerbrum I tak zajímavý?
Jít novou cestou je daleko těžší než klasicky, kdy jdete relativně normálně osmdesát procent trasy a na dvacet potřebujete mačky a cepín. U té naší to je opačně, možná až devadesát procent lezete, zbytek jdete. Je to těžší, náročnější. Všechno je daleko složitější, protože se pohybujeme ve svahu, který má sklon až osmdesát stupňů. Postup je daleko pomalejší. Pravděpodobnost, že někoho potkáte, je téměř nulová.

Takže vás zajímají už jen prvovýstupy?
Nechci říct, že klasicky už nepůjdu, protože zespoda lze těžko posoudit, jestli cestou, kterou si naplánujete, opravdu vylezete. Kolikrát se zdá, že to jde, ale mnohdy se objeví překážky, které se jen složitě překonávají.

Připomeňte, co se loni stalo, že jste se museli vrátit?
Podle předpovědi mělo být sedm dnů pěkně. Jenže po několika dnech se ve výšce sedmi tisíc metrů počasí pokazilo. Tři dny jsme čekali, protože jsme měli příslib, že se zlepší. Jenže se ještě zhoršilo, byl silný vítr, mlha. I to nás částečně nahoře uvěznilo. Museli jsme nakonec jít dolů.

Tehdy do Česka došly i zprávy, že jste mrtví.
Měli jsme pravidelně informace od armády v Pákistánu, ale po sedmi dnech nám došly baterky, takže jsme nemohli s nikým komunikovat. Armáda tak hlásila, že jsme mrtví, protože není běžné, aby někdo tak dlouho vydržel ve výšce nad sedm tisíc metrů. To už je zóna smrti, více než čtyři pět nocí tam člověk přežívá jen výjimečně.

To byl i váš případ?
Ano, bylo to špatné. Ani nejde říct, že byste spali. Usnete, ale za dvacet minut se probudíte. K tomu denně ztrácíte půl až kilo tělesné váhy.

Šlo loni něco udělat jinak, bez ohledu na počasí?
Asi ne, spíše jsme měli dříve ustoupit, ale chtěli jsme počkat, až se podmínky zlepší. Nahoru nám zbýval jeden den. Sestup klasickou cestou by pro nás byl bezpečnější. I proto jsme váhali s návratem.

Co je v takové výšce nejtěžší?
Je toho více. Už jen pohyb, okamžitě se zadýcháte, musíte velmi často odpočívat. Tělo hůře přijímá potravu, protože žaludek je málo okysličovaný. Přitom jíst musíte.

A pít. Vodu berete ze sněhu?
Ano, a z ledu, ale i vařič v těch výškách hůř vaří. Kolikrát vyrážíme v jednu v noci a v sedm večer uléháme. Na ten den máme s sebou necelý litr pití.

Jde tělo na tak malou dávku tekutin připravit?
Něco vypijeme, ještě než vyrazíme, ale je toho málo. Trénované tělo dokáže zátěž zvládat, potřebuje méně než to, které není v kondici. Ale není to tak, že bychom si v rámci přípravy dali třídenní kúru bez pití. Osobně mi litr stačí. Večer si uvařím čaj a snažím se tekutiny aspoň trochu doplnit.

Dají se vůbec ještě najít zajímavé cesty pro prvovýstupy?
Dají, směrů na vrchol je více. Otázka je, jestli jsou reálné, protože si je zprvu prohlížíte dalekohledem. A to se přesně nedá zjistit, jak stěna vypadá. Na osmitisícovky vedou prvovýstupové linie, ale horolezci raději sledují klasickou cestu, protože mají větší jistotu, že vylezou a sponzoři budou rádi. Moc horolezců se už o prvovýstupy nepokouší tak jako dříve třeba Rakoncaj. Mnoho jich jde nahoru i s kyslíkem, s výškovými nosiči. Neodsuzuji to, ale my to chceme dělat jinak.

Alpským stylem?
Ano, bez nosičů, bez kyslíku, s tím, že tábory budujeme postupně ve stěně. Tam si ve sněhu vykopeme polici, na níž postavíme stan.

Jak dlouho se po sestupu dáváte dohromady?
Tělo ve třech tisících už zase nabírá hmotnost. Po loňské expedici mi to trvalo déle, asi měsíc, než jsem se dostal zpátky na svou váhu a do kondice. Když jsem byl předtím na osmitisícovce klasickou cestou, už po týdnu jsme byl schopný jít zase nějaký extrémní závod.

Vaši kamarádi jsou v Pákistánu. Víte, jak to tam vypadá s bezpečností?
Ještě když jsem byl zdravý, tak jsem volal na velvyslanectví. Zprávy jsou různé, ale potvrdili mi, že situace je tam lepší než před dvěma roky. Loni jsem tam nepozoroval nějakou nevraživost vůči nám, vůči turistům. A vojáci se v Pákistánu snaží, aby vše bylo v pořádku. Stát se může cokoliv, teroristický útok může být i u nás v Evropě. Kluci ale nejsou v místech, kde se srocují nepřátelské strany.

Co pro vás hory znamenají?
Jsou pro mě vášeň. Začínal jsem na nízkých skalách, postupně jsem jezdil na vyšší hory. Učarovaly mi. Kdybych tam nebyl, tak bych nežil. Chci dělat to, co mě baví.

Přitom někteří kovaní horolezci vás považují hlavně za extrémního sportovce.
Se svými parťáky žádný problém nemám. Ale najdou se kritici a lidé, co říkají, že nejsem horolezec. Jenže do hor jezdím pravidelně, horolezectví se věnuji dvacet let.

Máte někdy v horách strach?
To bych neřekl, ale když strach přijde, tak je to v pořádku. To člověk všemu věnuje větší pozornost, to musí být. Důležitý je respekt, protože i v lehčím místě si musíte dávat bacha. Většina problémů i smrtelných nehod bývá ve chvílích, kdy máte zautomatizované pohyby, při věcech, které děláte dnes a denně. Pořád musíte být opatrní.

Vyvíjí se respekt k horám s věkem?
U mě ano. Ti mladší se nebojí lézt těžší cesty, nebojí se padat, odskočit od stěny, když jsou jištěni na laně. Já už to nedělám, snažím se jít na jistotu.

Jak vám při horolezeckých výpravách pomáhají extrémní závody, jimž se převážně věnujete?
Hlavně v tom, abych na hory byl připravený. Závody mě baví. Pokud by mě vysilovaly, asi bych je omezil. V této chvíli cítím, že mi spíše pomáhají, než by mi ubíraly síly.

Máte nějaký horolezecký sen?
Někdy bych rád vylezl i K2, ale není to tak, že by to byl můj sen. Pro mě je zajímavá i šestitisícovka, cesta na ni může být náročnější než na osmitisícovku. Nemám sen vylézt na nějakou horu, spíše mě zajímají těžší cesty. Každý chce překonávat svoje limity.

Vy ty svoje znáte?
Nevím, jestli je dokážu poznat v každé situaci, ale mám za sebou třeba závod, který trval devět dnů v kuse. To prožíváte stavy, že nevíte, kde jste. Párkrát jsem to už zažil, ale od toho je tam váš parťák. Když je v pohodě, měl by zareagovat. A naopak.

Tentokrát jste zůstal doma. Co plánujete, až se uzdravíte?
Pomalu začínám zase trénovat, abych se dostal do formy, abych zvládl další závody.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.