Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Ostravské stopy: Černý límec a v očích saze, vzpomínal písničkář Dobeš

  17:55aktualizováno  17:55
Osobnosti v seriálu MF DNES Ostravské stopy popisují svůj vztah k moravskoslezské metropoli. Písničkáře Pavla Dobeše vyštvali z Ostravy estébáci a komunisté. Přesto se sem rád vrací a vzpomíná.

Písničkář Pavel Dobeš při povodňovém koncertu. Do Ostravy se přestěhoval z Frýdlantu nad Ostravicí v desíti letech. Společně s rodiči bydlel v Porubě. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Přestože známý písničkář Pavel Dobeš žije v současnosti v Hradci Králové, jeho život i tvorba jsou na dlouhá desetiletí spjata s Ostravou. Svědčí o tom zejména jeho rané písně anebo slavný hit Jarmila z roku 1981.

Jeho rodina se do Ostravy přistěhovala na konci 50. let, v době, kdy tady jeho otec jako zaměstnanec Nové huti Klementa Gottwalda získal byt.

„V prosinci 1959 jsme se z Frýdlantu nad Ostravicí stěhovali už do nového bytu. Než jsme se ale mohli nastěhovat, tak jsme jej jezdili uklízet. Můj první kontakt s Ostravou byl ten, že jsem vystoupil na vlakovém nádraží, kde je dnes Ostrava střed. Vystoupali jsme s mámou na most a chtěl jsem se rozhlédnout. Hned vedle byla koksovna Karolina. Spadla mi do oka nějaká saze, ostrá. Strašně to řezalo, přestával jsem vidět, máma mě vedla k tramvaji jak slepého,“ popisuje Dobeš.

„Maminka si dost na naší jízdě do Ostravy zakládala, vyžehlila mi bílou košilku, a když potom v novém bytě uklízela, tak jsem jí ani nepomohl. Takže můj první kontakt s Ostravou byl takový, že jsem ji ani neviděl. A košile měla za krkem černý límec. Kdo by si pak Ostravu nezamiloval, když ten první kontakt po jednom dni byl tak silný,“ usmívá se muzikant.

Stavěli si bunkry v dírách pro budoucí sklepy

Přelom 50. a 60. let prožíval v Ostravě velmi intenzivně, jako každé malé čilé dítě.

„Bydleli jsme v Ostravě-Porubě. Lítali jsme venku mezi paneláky. Než se postaví, musí se vykopat díra na sklepy a ta vykopaná půda tvořila kopce a my si v nich stavěli bunkry. Ze stavebních kramlí jsme si dělali samopaly. Hráli jsme si na vojáky, fascinovala nás válka, ale stříleli jsme jenom naslepo.“

Také nebyla nouze o zápolení mezi vrstevníky. „Bojovali jsme jako kluci proti Třebovicím, šutrama. Stavěly se tam koleje pro tramvaje. Když se dělají koleje pro cokoliv, tak je tam spousta šutrů. A my jsme bojovali. Třebovice proti Třetímu obvodu. Někdy byl někdo zraněn, ale většinou se dalo uhnout, kámen není tak rychlý jako tenisový míček,“ zavzpomínal na své dětství.

„Parta byla dána už tím, kde kdo bydlel, podle které strany kolejiště. Rychlé šípy jsem do té doby neznal, ale pionýrského vedoucího nám dělal jeden „fialový ďábel“. Byl to výborný člověk, který nás vedl ke znalostním soutěžím. Měli jsme velkou ctižádost a všechno jsme chtěli vědět, vypracoval naši třídu na samé jedničky a my jsme se u toho ještě výborně bavili.“

Kdo byli oni záhadní „fialoví ďábli“ (gang mladých násilníků, kteří řádili mezi Nedbalkou a Výstavní v centru Ostravy, pozn. red.)?

„Mezi palcem a ukazovákem měli vytetovaný blesk a scházeli se na Slezskoostravském hradě. Pak se s nimi konaly i soudní procesy, přenášelo se to i veřejným rozhlasem, pro výstrahu.“

Sbíral polámané hokejky vítkovických hokejistů

S rostoucím věkem se Dobeš začal zajímat o hudbu. „V Porubě všichni hráli automaticky na kytaru. Ještě v době, když big beat nebyl rozšířen, tak se hrálo na jakoukoli kytaru, později měl každý elektrickou. V každém sklepě byla klubovna. Když jsme jako děti vyrostli, zrušily se kočárkárny a bylo hned hodně místa na zkoušení,“ vylíčil.

„Ve všech sklepech se pořád hrálo, akorát v zimě jsme občas vynechali a hráli jsme hokej. Udělali jsme si s pomocí horké vody ledovou plochu rovnou jako zrcadlo. Do třídy jsem chodil s Liborem Černíkem, bráchou Franty (bývalý reprezentant v hokeji a bývalý majitel hokejových Vítkovic, pozn. red.). Mezi námi se tam motal malý kluk a to nás štvalo, to byl právě Franta. S koženým pytlem větším než on pak jezdil trénovat na zimní stadion vedle haly Tatran,“ vypráví Dobeš.

Do Vítkovic na stadion chodil sbírat polámané hokejky. „V té době jsme měli ve Vítkovicích tři mistry světa a já hrál s jejich slepenými hokejkami. Takže Franta Černík měl dost dobré vzory.“

První hudební vystoupení absolvoval v šestnácti letech a byla dost chaotická. „Vymýšleli jsme si anglické názvy, někdo se jmenoval třeba Sleepers jako Spáči. Různě jsme se prohazovali, hledali jsme se, měnili. Angličtinu jsme znali pouze foneticky, publikum ji neumělo vůbec. Kdo měl delší šňůru, tak mohl jít z pódia až mezi lidi. Všelijak jsme si je nastavovali, o to hůř pak ta kytara hrála,“ směje se písničkář.

Ostrava je obsažena ve všech jeho prvních písních

Po určité době ale přestal hrát big beat a začal jezdit s dřevěnou kytarou na peřeje na Ostravici.

Pavel Dobeš

Pochází z Frýdlantu nad Ostravicí, kde žil do svých deseti let. Poté se s rodinou přestěhovali do Ostravy (jeho otec a matka si našli práci na Nové huti).

Šest let se učil hrát na akordeon. Původním povoláním je provozní elektromontér, vystřídal však několik dalších profesí, např. strojník, dělník u vysokých pecí, technický referent, energetik, pomocný skladový dělník, elektrikář.

V polovině 80. let se usadil v Hradci Králové, kde žije dodnes.

V 60. letech 20. století hrál v Ostravě big beat. V dalších letech se orientoval na country a folkovou hudbu (s kapelou B-komplex, později Minimum). Jeho přechod k folku je spojen s prvním vystoupením na festivalu Folkový kolotoč v roce 1983.

„Lidé to ještě budou znát. Když se jede vlakem na zastávku U Tkáča na Novou Dědinu, tam jsem do deseti let bydlel. Peřeje jsou poblíž první zastávky na Ostravici. Jenže po povodních už se to změnilo, kameny erodovaly, pětimetrové pády už zmizely, mají nanejvýš dva metry. Rodiče mě tam tehdy hodili do studené vody a učili plavat. Tenkrát mě to připadalo – ty skály, odkud padala voda – jako deset metrů,“ popisuje Dobeš sugestivně své vzpomínky.

„60. léta, to byla doba,“ nenechá na tuto dekádu dopustit. To, co viděli třeba na výletech v Praze, to si přenesli do Ostravy a naopak.

„Ostrava měla strašné jméno. Když někdo řekl, že je z Ostravy, tak bylo jasné, že s tím se nebudeme ani hádat, ani přít. V Ostravě jsme se hodně prali. Pro mě byla Ostrava normální, ale když jsem někam přijel a řekl jsem, že jsem odtud, tak všichni stáli v pozoru, já nevěděl proč. Takže pro lidi znamenala Ostrava něco jiného.“

„Ostrava je obsažena ve všech mých prvních písních, které jsou psány v nářečí. Co se týká oblíbených míst, kam jsme v mládí jako kluci chodili, tak to bylo v Porubě hlavně do CaSu (Cukrárny a sodovkárny). Do orchestrionu jsme tam vždycky hodili korunu nebo padesátník, koruna už byla moc, za korunu už se dalo telefonovat do Prahy. Kamarád Lojza Kugler si pouštěl Karla Gotta – Jsem na světě rád pro jednu dívku a oči měl zakalené něhou,“ vzpomíná Dobeš.

Jeho oblíbenou restaurací byla také Barborka v Porubě. „V CaSu jsme si dávali mléčné koktejly s jahodou nebo kakaem, kdežto v Barborce na konci třídy Vítězného února, tam už jsme ochutnávali různé druhy alkoholických nápojů.“

Dobeš vydržel v Ostravě až do roku 1985. Tehdy se rozhodl město opustit. „Komunisti a StB na mě udělali zátah a vyštvali mě. Musel jsem odjet, protože mě vyhodili ze zaměstnání v Kulturním domě v OstravěZábřehu. Tam jsem působil jako technik. Kamarádi se se mnou nemohli stýkat, přecházeli na druhý chodník. Od té doby bydlím v Hradci Králové,“ dodává písničkář, který se do Ostravy čas od času přece jen vrací.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.