Ta místa na dalekém severu vysokou kriminalitou připomínají Palermo z 20. let minulého století. A koukat si navzájem do očí, to tu nedělají. Nedávno se odsud vrátili členové zřejmě první středoevropské expedice, která se vydala po stopách legendárního zábřežského cestovatele, spisovatele a polárníka Jana Eskymo Welzla.
Cesta den po dni4. srpna 5. srpna 8. srpna 15. srpna 24. srpna |
Nedojeli sice až do cíle, na Novosibiřské ostrovy, i tak se ale dostali zřejmě nejdál ze všech Welzlových následovníků – do jakutského města Kazačí a Nižnějansku. Od ostrovů je dělilo jen 220 kilometrů.
"Bylo to zklamání, ale už jsme to rozdýchali," vypráví předseda České welzlologické a cestovatelské společnosti Martin Strouhal. Pětice parťáků ze Šumperska a Ostravska vyrazila 4. srpna z Vídně do Moskvy, odkud pokračovala dál do města Jakutsk na východní Sibiři.
Cesta vedla do "sibiřských Benátek"
Letadlem se dopravila do osady Ust-Kuyga, pak dál na člunech po řece Janě do osady Kazačí a později do místa zvaného Nižnějansk. To bývalo kdysi přístavním městem, ve kterém žilo na dvacet tisíc lidí.
"Dnes tu bydlí jen zhruba 350 obyvatel," vyprávějí členové výpravy. "Jsou to takové sibiřské Benátky," poznamená s úsměvem člen výpravy Josef Lukáš. Když cestovatelé do Nižnějansku dorazili, netušili, že dál na sever už nepojedou a místo u ústí řeky Jany se stane nejsevernějším bodem jejich cesty.
Na ostrovy nemohli, oceán zatarasily ledové kry
"Už když jsme byli v Kazačí, dostali jsme informaci o tom, že silný vítr nafoukal ledové kry až do delty v Nižnějansku. Oceán nebyl průjezdný," vypráví Josef Albrecht, který je dramaturgem České televize Ostrava a spolu s Martinem Strouhalem během cesty získával záběry pro chystaný dokument.
Jedním dechem hned pokračuje: "Když jsme přijeli do Nižnějanska, fučelo tak hodně, že místní s námi odmítli na ostrovy jet. Říkali, že na lodích by to bylo bezpečné, kdyby foukal vítr do šesti metrů za sekundu, tehdy ale fučelo ještě víc."
S ohledem na to, že se počasí nelepšilo, vrátili se členové expedice zpět do Kazačí, kde čekali, jestli se budou moci ještě jednou pokusit dostat se na Novosibiřské ostrovy. Výpravu měli naplánovanou na tři týdny a na stejnou dobu měli i povolení pro pobyt v pohraniční zóně. A čas se krátil.
Jan Eskymo Welzl
Šéf České welzlogické společnosti Martin Strouhal s ulovenými štikami.
Figurka Jana Eskymo Welzla, kterou s sebou polárníci vezli na Sibiř.
Pamětní desku připomínající Jana Eskymo Welzla tak nakonec neumístili na ostrov Velký Ljachovský, kam kvůli nepřízni počasí nedojeli, ale v Kazačí na památník dobyvatelů Novosibiřských ostrovů, který v minulosti vybudoval průvodce výpravy Alexej Tomskij. "Jan Welzl patří mezi lidi, co objevovali naše ostrovy, a proto jeho jméno patří i sem, na tento památník," řekl Alexej při skromném ceremoniálu. A ještě něco zanechali členové výpravy v oblasti, ve které se na konci 19. století pobýval Jan Eskymo Welzl.
"V dřevěné hrobce nedaleko hrobu syna objevitele Jakova Sannikova jsme uložili kešku (jednu ze schránek, po kterých pátrají vyznavači celosvětové hry geocaching – pozn. red.)," prozradil Strouhal. Ačkoli čeští welzlologové do cíle nedojeli, získali důležité informace dokládající, že se zážitky Jana Welzla zakládají na pravdě.
"Když jsme místním vykládali Welzlův příběh, brali ho jako samozřejmost, nikdo se nesmál. Náš průvodce Alexej dokonce řekl, že ví, kde mohl Welzl na ostrově pobývat, protože popisované místo skutečně existuje," líčil Strouhal.
Pokud by se čeští cestovatelé na tato místa v budoucnu vraceli, už teď vědí, že by na cestu zřejmě potřebovali o trochu víc času a také třeba víc jídla z Česka.
"Spoléhali jsme na to, že tam budou ryby, že budeme grilovat, ale to jsme se spletli. První věcí, kterou náš průvodce Alexej udělal, bylo, že vytáhl rybu zmraženou asi na mínus 18 stupňů, sekáčkem ji rozsekal a pak jsme ji jedli," konstatoval Josef Lukáš s tím, že je to národní jídlo místních obyvatel. Členové expedice je s nadsázkou přejmenovali na sibiřské sushi. Zpět domů se výprava vrátila 24. srpna.
