Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Před 50 lety v Havířově zahynulo 108 horníků, většina se udusila

  9:22aktualizováno  9:22
Přesně před půlstoletím, 7. července 1961, se v Dolu Dukla v Havířově na Karvinsku stala největší poválečná tragédie československého hornictví. V podzemí vinou požáru a následné sérii mnoha chyb zahynulo 108 havířů, většina se udusila. V areálu bývalého dolu se dnes odpoledne uskuteční velký pietní akt.

Desítky lidí se přišly rozloučit také s Oldřichem Krausem, který byl jednou z obětí. | foto: Archiv MF DNES

Ten osudný pátek před padesáti lety byl teplý a prosluněný...

"Večer krátce po usnutí - mohlo být snad kolem jedenácté - zvonil zvonek. Přijel na motorce můj bratr. Prý se něco děje na dole, asi v 8. sloji, a všichni se máme dostavit na podnik. Vedle mne bydlel Mirek Slonka, tehdy technik v 8. sloji. Odjel na motorce jako první. Já až později. Na podniku nikdo nic pořádně nevěděl, všichni se jen dohadovali, ale už se mluvilo až o stovce lidí, kteří jsou ještě v dole a prý někde hoří," vzpomíná na 7. červenec roku 1961 tehdejší dispečer Dolu Dukla František Ságel.

Obří tragédie Dolu Dukla

Sedmého července 1961 zemřelo v havířovské šachtě 108 horníků. Nejmladšímu ještě nebylo 17, nejstaršímu bylo téměř 56 let. Zůstalo po nich 63 vdov, 107 sirotků a 6 pohrobků - děti se narodily až po smrti svých otců. Na záchranných pracích se tehdy podílelo okolo 700 záchranářů.

"Odcházel jako čtyřiatřicetiletý fešák s krásnými kaštanovými vlasy. Po čtyřech dnech ale přišel s úplně šedivou hlavou," vzpomínala ještě po mnoha letech Ludmila Hájková, manželka jednoho ze záchranářů. Dnes už manželé Hájkovi nežijí.

Patří k lidem, jejichž vzpomínky na tragickou událost shromáždili členové havířovské pobočky Klubu přátel Hornického muzea a zveřejnili v publikaci věnované jedné z největších tragédií v historii českého hornictví. Na odpolední směnu sfáralo ten den 338 horníků, 108 z nich už nevyfáralo. Udusili se v dole, kde vypukl požár.

Přívod kyslíku se uzavřel

"V úmrtní zprávě mého otce stojí, že se udusil kysličníkem uhličitým. V obavách z výbuchu někdo rozhodl, že zavřou šachtu a zastaví tam přívod kyslíku," říká Růžena Richtarová, bývalá pracovnice Dolu Dukla a dcera jedné z obětí.

"Nevím, jestli by v opačném případě měli šanci na přežití. Ale dlouhá léta jsme to dolům vyčítali. Když totiž u soudu ukazovali, kde leželi mrtví, zjistila jsem, že můj otec měl před sebou hromadu mladých vojáků, kterým se snažil zajistit kyslík. Přeřezal dokonce rozvodovou hadici, jenže kyslík už byl zastavený," tvrdí Richtarová.

L. Czapka zachycený na snímku těsně před tím, než vyrazil do záchranné akce.

L. Czapka zachycený na snímku těsně před tím, než vyrazil do záchranné akce.

Příčin obrovského neštěstí bylo podle vyšetřovatelů víc: opožděné zjištění a pozdní likvidace požáru, pozdní odvolání ohrožených horníků, závadný systém větřních systémů a netěsnost větřních objektů, chybné kroky havarijní komise ovlivňované částečně i příslušníky StB, dovolená hlavního inženýra, i nekompetentnost tehdejšího ředitele dolu, který byl politickým funkcionářem a nerozuměl důlním mapám.

Někdo náhodou spustil dopravník, pak začalo hořet

Na začátku ale stála hloupá náhoda. "Ke konci ranní směny hodinu po poledni došlo k náhodnému spuštění pásového dopravníku," uvádí vyšetřovací zpráva.

Jeden z horníků zřejmě při odchodu z práce nevědomky zavadil o páčku strojního zařízení a uvedl tak do pohybu dopravník v místě, kam nefárala odpolední směna. "Třením pohonných válců o stojící pás, tehdy ještě vyráběný z hořlavé pryže, se guma za nějaký čas vznítila," uvedl tehdejší velitel záchranných sborů Lubomír Hájek.

Pomník obětem je umístěn v areálu bývalého Dolu Dukla a takto vypadá dnes.

Pomník obětem je umístěn v areálu bývalého Dolu Dukla a takto vypadá dnes.

Nikdo o požáru nevěděl a nikdo netušil ani to, že od pásu se vznítily i dřevěné části výztuže. Zápach spálené gumy zaznamenali horníci na druhém patře asi až o půl čtvrté odpoledne, ale nic nehlásili. Teprve krátce po páté hodině odpoledne dostal dispečer hlášení o hustém kouři a povolal záchranáře.

Lidé, kteří měli tehdy rozhodující slovo, ale nebezpečí podcenili. Neodvolali včas všechny osádky z dolu. Později se ukázalo, že horníci v ohrožené osmé sloji před odchodem ještě uklízeli nářadí. Oheň se ale rychle šířil a uzavíral ústupové cesty.

Hlavní velitel zásahu Ctirad Barfus nakonec dostal u soudu nepodmíněný trest.

Na důlní neštěstí vzpomenou stovky lidí

Pomník se jmény 108 horníků, kteří zemřeli před 50 lety při důlním neštěstí, se dnes stane místem setkání jejich příbuzných, přátel i dalších lidí připravených uctít památku obětí.

"Pietní akt u pomníku v areálu bývalého Dolu Dukla začne ve 13 hodin. Položíme k památníku věnce a kytice, chybět nebude čestná stráž - krojovaní horníci i záchranáři," říká jeden z organizátorů akce, člen havířovské pobočky Klubu přátel Hornického muzea a bývalý zaměstnanec Dolu Dukla, šestasedmdesátiletý Jaroslav Čihař.

K pomníku může přijít každý. Asi po hodině ale autobusy odvezou jen zvané účastníky na slavnostní setkání do Kulturního domu Radost v Havířově.

"Zájem je velký. Poslali jsme 220 pozvánek a přihlásilo se 270 lidí," říká Čihař, podle kterého jde možná o poslední velkou vzpomínkovou akci, protože pamětníků i přímých pozůstalých ubývá. V kulturním domě dostanou zájemci vzpomínkovou publikaci. Vystoupí tam například přímý účastník záchranné akce Jaroslav Gongol. "Promítneme také historické snímky i fotografie obětí. Přečtu jejich jména. Asi třetinu jsem znal," líčí Čihař.

Dcera jedné z obětí: Otcův kolega požádal o výměnu směny

Aktu se zúčastní i osmašedesátiletá Růžena Richtarová z Havířova. Je rozhodnutá jít, protože k obětem neštěstí patří i její otec Josef Koláček.

Na události ze 7. července 1961 nikdy nezapomene. Bylo jí 18 let, po maturitě se zaučovala na personálním oddělení Dolu Dukla, kde předtím pracoval i její otec. "Dělal v dole od 13 do 55 let. Dva měsíce před neštěstím odešel do důchodu. Doma jsme to pořádně oslavili, protože maminka se o něj celý život bála," vzpomíná Richtarová.

Jenže osud se zvrtl. Josef Koláček byl jako odborový funkcionář v Jaroměři na náboru vojáků a kolegové ho požádali, aby desítky mladých chlapců v dole zaškolil. "Ten den měl mít ranní, ale kolega chtěl vyměnit směnu, proto šel až na odpolední. Ještě než sfáral, zastavil se na chvilku za mnou na personálním. Řekla jsem mu, že je hezký mužský. Netušila jsem, že ho vidím naposledy," líčí žena s tím, že po své směně odešla v klidu domů. O neštěstí neměla ani tušení.

"Ten den nikdo z nás nic nevěděl. Ani v noci, kdy jsme marně čekali na tatínkův návrat. Teprve druhý den ráno jsme se dozvěděli, co se stalo. Maminka následující tři týdny nevstala z postele, nechtěla nic jíst, báli jsme se o ni. Nakonec to zvládla. Ale ten muž, kterému otec vyměnil směnu, brzy zemřel."





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.