Olga Borisová-Pračiková je primabalerínou Národního divadla moravskoslezského.

Olga Borisová-Pračiková je primabalerínou Národního divadla moravskoslezského. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Primabaleríně za Louskáčka osobně děkoval významný šlechtický pár

  • 0
Nevšední zážitek má za sebou ostravská primabalerína Olga Borisová-Pračiková. Před Vánoci byla pozvána do maďarského příhraničního města Šoproň, aby v premiéře zopakovala roli z baletu Louskáček. Vánoční bajka s hudbou Petra Iljiče Čajkovského sklidila v Maďarsku podobně fenomenální úspěch jako v Ostravě.

Můžete říci, jak se vám podařilo tuto spolupráci navázat?
Choreograf William Fomin, který nastudoval Louskáčka v Národním divadle moravskoslezském, dostal nabídku vytvořit jej také v Maďarsku. Protože ho tady v uvozovkách porodil, tak projevil přání, aby se sólisté z ostravské inscenace dostali i do této verze. Dostala jsem hnedka pozvánku, zda bych nechtěla dělat premiéru, z divadla mě pustili a já jsem byla šťastná.

Inscenace se konala v malebném městečku Šoproň. Jak na vás toto historické prostředí zapůsobilo?
Šoproň je velmi krásné městečko nedaleko Vídně. Má moc působivou historickou část, kde jsme bydleli, hned nedaleko divadla. To je strašně pěkné, o něco menší než náš Dvořák. Bílé, červené, zlaté barvy, 350 až 400 sedadel. Celkově vyhlíželo jako ze škatulky, přímo pro panenky, velmi útulné.

Jak velké bylo nasazení baletního souboru?
Za osm dnů jsme zatančili jedenáct Louskáčků, to si ani tady v Ostravě za několik let tolik nezatančím. (smích) Ještě ke všemu tři dny po sobě se konala dvojpředstavení. Všechno se to dalo zvládnout. Navíc čím více je tanečník na pódiu, tím méně musí zkoušet, tím více si takových představení může užít, protože nemá obavy ani trému. Naopak, už se na vystoupení těší a užívá si úplně jiných věcí. Když naopak někdy vyjde na pódium jednou za rok, celý se třese a nemůže v podstatě vůbec nic. Tam to bylo báječné, vymýšleli jsme různá vylepšení. Tak jsem si balet už dlouho neužila, přitom tanečník by takové momenty měl prožívat pořád.

Slavnostní ráz premiéry byl doplněn vzácnými hosty. Kdo se přijel na Louskáčka podívat?
Na premiéru byl pozván významný šlechtický pár, kněžna a kníže Esterházy. Přijeli velmi rádi, přitom byli pozváni rok předem. Hned vydali souhlas, že pozvání přijímají. Předtím byli ve Versailles na opeře, ještě předtím v Bruselu na filharmonickém koncertě, hned nato jeli na naši premiéru. Za žádnou cenu si ji nechtěli nechat ujít. Byli natolik nadšení, že nás s partnerem pozvali na slavnostní pohoštění.

Jaké to je, být ve společnosti šlechty?
Velmi působivé. Bylo to zajímavé i z hlediska jejich dvorní etikety. Ze slušnosti není možné se na šlechtický pár obrátit přímo, jen tak zvědavě jsem je z dálky pozorovala. Nevěřila jsem ani, že přijedou. Je to jeden z nejbohatších maďarských rodů. Na rautu jsem je neviděla, s partnerem jsme na něj přišli poslední. Když už jsme si vyhladovělí dali jídlo, tak mi na rameno zaklepala jedna paní se slovy: „Paní Borisová, ráda bych vás představila knížecímu páru.“ Stáli před námi oni dva, kníže měl slavnostní oblek se šlechtickými znaky. Kněžna mluvila rusky, což mě nepřekvapilo, protože už dříve mi bylo oznámeno, že jako velmi mladá tančila v divadle. Kníže za ní přijel do Moskvy, seznámili se spolu a zamilovali se do sebe. Jmenuje se Světlana a je to moc příjemná paní. Povídali jsme si s nimi a oni nás pak pozvali k sobě na návštěvu.

Dalo se to zařadit do vašeho nabitého baletního programu?
Naštěstí jsme měli zrovna jeden den volno. Provedli nás svým sídlem. Sami od sebe pro nás uspořádali jeho komentovanou prohlídku. Okomentovali každý obraz, který u nich je vystaven, vyprávěli nám o všem, co tam mají, byl to neskutečný zážitek. Dali nám navštívenky s tím, že by se rádi přijeli podívat na jakoukoli premiéru také do Ostravy, stačí prý jen zavolat.

O čem jste si povídali?
Například o historii. Zajímavé bylo také to, že knížecímu rodu Esterházy dříve patřilo nejen městečko Šoproň, ale také Košice a další místa, dokonce i v Čechách. Jednání s nimi bylo velmi milé, chovali se absolutně normálně, jako obyčejní lidé, ale přitom s dvorní noblesou. Až jsem měla strach říct nějaké slovo navíc nebo si nějak křivě sednout, prostě neuvěřitelný zážitek.

Svěřili se vám také se zážitky z baletního představení Louskáčka?
Byli nadšeni, říkali: „To je tak krásné a ještě před Vánocemi, vy jste nás tou sváteční atmosférou tak nadchli.“ Často jezdí na divadelní představení po celém světě a mají přehled. Samozřejmě Šoproň nemůže být na úrovni velkoměst, ale tak krásně o nás mluvili, až jsme se přímo povznášeli. Pořád nám za to představení děkovali, i další den, jak jsme byli u nich doma.

Maďarský Louskáček bude i letos součástí vašeho repertoáru?
Ano, na tento rok je naplánováno šestnáct představení, šest v Šoproni a další budou zájezdová včetně Budapešti.