Vchod do ubytovny Přívoz v Ostravě

Vchod do ubytovny Přívoz v Ostravě | foto: Patrik Banga, iDNES.cz

Chtějí znovu slušně bydlet. Šanci mají v prostupných bytech

  • 9
Až pět let mohou zůstat v takzvaných prostupných bytech Ostravané, kteří chtějí znovu začít slušně bydlet a žít. Hlavně musejí platit včas nájem a inkaso. Jen v Moravské Ostravě a Přívoze je víc než 40 takových bytů. Počet zájemců, převážně Romů, však výrazně převyšuje současnou nabídku.

Po ulici kráčí početná rodina. Mladý muž tlačí kočárek se zrovna narozeným miminkem, na ramenou nese dívenku s rozcuchanými vlasy a vedle něj cupitá asi pětiletý chlapec. Rozesmátou čtveřici dobíhá mladá žena s ještě jedním dítětem. „Vítejte,“ zdraví Simona Lojková z Armády spásy. Jsme v Přívoze, v ulici Palackého, kde žijí hlavně Romové.

Právě tady jsou tréninkové obecní byty pro lidi z azylových domů a ubytoven, kteří chtějí znovu slušně žít. Nájemníkem je Armáda spásy, která byty dále pronajímá svým klientům.

„Většina jsou Romové. V bytech můžou bydlet maximálně pět let, potom odcházejí do nájemního bydlení, ke kterému se můžou postupně propracovat,“ líčí Lojková. Všem se to ale nedaří.

„Bez podpory a neustálé kontroly sociálních pracovníků polovina selže.“ Dům, kde je byt, který se zrovna uvolnil, vypadá solidně, jenže okna jsou stará a vstupní dveře rozbité, stejně jako zvonky. Schodiště je čisté, jen v mezipatře se povaluje jakási hadice, odpadky tu ale nejsou.

„Tak jsme tady,“ říká Lojková a otevírá dveře od bytu číslo šest. V pokoji, kam by se vešla ložnice i malý obývák, visí starý lustr se spoustou skleněných cingrlátek. Kdo ví, komu patřil. V kuchyni zůstala stará linka a na ní zapomenutá červená utěrka. Byt je čistý.

Nechápou pravidla, neumí šetřit

„Poslednímu nájemníkovi vadila lokalita,“ vysvětluje sociální pracovnice. Do bytu se co nevidět nastěhuje nová rodina. „Máme seznam uchazečů. Je na něm až 700 zájemců,“ vypráví Lojková. „Většina jsou Romové. Není to naše cílová skupina, ale protože sídlíme v Přívoze, přichází k nám především menšina.“

O výběru rodiny rozhodne orgán sociálně-právní ochrany dětí, který zkontroluje, jestli děti chodí do školy, a majetkový odbor, jenž prověří, zda rodina nemá dluhy.

Romský koordinátor ještě zjistí, co je rodina zač. Kdo na tom bude nejlépe, může začít bydlet. „Smlouvy uzavíráme na jeden až dva měsíce, ale jakmile rodině začnou vznikat dluhy, neprodlužujeme je,“ podotýká koordinátorka projektu.

O rodiny se „stará“ Armáda spásy. Pravidelně je kontroluje, ale také řeší stížnosti sousedů. „Velice časté jsou stížnosti lidí na hluk po desáté hodině večer. Romové slaví často a dlouho do noci, nejsme na to zvyklí. S rodinami pracujeme individuálně. Učíme je, že musejí platit za nájem, elektřinu, plyn, kontrolujeme jejich platební morálku. Když se dva nebo tři dny opozdí s platbou za nájem, upozorníme je a chceme znát důvod,“ říká Lojková.

A důvody jsou různé. „Jedna paní například říkala, že si musela koupit botník... Je těžké je naučit pravidlům. Nechápou je. Nevědí, proč by měli platit za něco tak nehmatatelného, jako jsou služby. A neumějí šetřit. Žijí tady a teď.“

Hodili klíče do schránky a utekli

Oblastní ředitel Armády spásy Tomáš Surovka věří, že práce s lidmi ve vyloučených lokalitách má svůj smysl.

„Je důležité o tom mluvit. Když budeme stavět ploty, nic se nezmění. Mladí Romové nemůžou za to, v čem vyrůstali – táta pil, máma pila, strejda pil a všichni byli na dávkách. To není sen mladých lidí, proto jim pomáháme překročit bariéru. Kdyby podobné programy neexistovaly, napětí ve společnosti by zesílilo,“ míní Surovka.

Za deset let programem prostupného bydlení na Ostravsku prošlo šestasedmdesát rodin. Polovina z nich měla na to propracovat se k nájemnímu bydlení. „Nikdy se nestalo, že by byty vykradli, nikdy nikoho nenapadli, nevyhrožovali, nic nezničili. Občas hodili klíče do schránky a utekli. Nikdy už jsme o nich neslyšeli,“ připouští Lojková.

Politici před volbami prohlašují, že jsou proti ubytovnám a byznysu s chudobou. Teprve se však uvidí, zda prostupné bydlení podpoří.

Procházíme se ulicí Palackého a cestou potkáváme řadu malých dětí. Jejich rodiče se otáčejí za sociální pracovnicí. „Přijďte v deset, budu vracet přeplatky za vodu,“ připomíná jim Lojková. „My už jsme tam byli,“ smějí se Romové.

„Je teprve 9:20,“ usmívá se Simona Lojková. „Zase jsou až příliš dochvilní.“