„Děti, které přicházejí do dětského domova, mívají nízkou míru sebeúcty. Neví, kým jsou, kam směřují. Když jsem s nimi začal pracovat, přemýšlel jsem, co jim můžu nabídnout,“ nastiňuje psycholog.
Popovídat si s nimi ale nestačilo. Nabídl jim tedy zážitkovou terapii. A oni do toho hned šli. Začali jezdit do spolku ADAM, účastnit se společných výletů, kurzů, her...
Fotogalerie |
A v současnosti se děti z dětského domova a ty s poruchou autistického spektra vídají třikrát týdně. Příběhu si všimla i organizace Člověk v tísni a ta před pár dny ocenila chlapce z Těrlicka cenou Gratias Tibi. Ta náleží mladým lidem, kteří mění svět kolem sebe k lepšímu.
Zatímco děti s autismem mají díky netradičnímu spojení nové kamarády, chlapci pocházející z neúplných či nefungujících rodin získávají sebeúctu, snaží se být někomu vzorem.
„Kdybych nejel za nimi, tak bych se někde poflakoval venku. Takhle mám alespoň fajn pocit, že dělám něco dobrého,“ říká jeden z kluků z těrlického domova Michal Pham.
Kluci z děcáku na společných výletech vidí, jak vypadá fungující rodina, a mohou si to vzít za vzor do budoucna. „Nebo jim jejich vrstevníci povídají o tom, čím by jednou chtěli být. A oni se začnou sami zamýšlet nad svými sny a cíli,“ podotýká předsedkyně spolku ADAM Marie Gerdová.
S dětmi s autismem se v současnosti setkává zhruba desítka kluků z děcáku. „Co je milé a co mě velmi potěšilo, je fakt, že jeden mladík, který byl v dětském domově a už je zpátky v rodině, nás nadále navštěvuje. Je fajn, že v těch klucích něco zůstane i potom, co opustí děcák,“ podotýká Gerdová. Společná setkání probíhají různě. Často jsou zaměřena na sport. „Cvičíme, hrajeme si, běháme, děláme společně divadlo,“ popisují chlapci z dětského domova.
Spolupráce je dlouhodobá a funguje
A samozřejmě si hodně povídají. „Třeba o počítačových hrách. Tím úplně žijí,“ směje se Michal Pham.
To, že tento projekt získal ocenění, je podle psychologa zapříčiněno několika faktory. „Je to výjimečnou dobou trvání projektu, různorodostí aktivit i nadšením těch kluků a propojením dvou skupin, o které společnost nemá často zájem ani valné mínění,“ uvedl Přemysl Mikoláš.
„Jsou zde smazány hranice, kdo pomoc dává a kdo ji přijímá. Obě strany totiž vycházejí ze znevýhodněných pozic. Chlapci z DDŠ Těrlicko, kterým je často ústavní péče nařízena, získávají pocit důležitosti, vidí, že jsou pro někoho potřební a i oni sami mohou pomoci ostatním,“ doplňují zástupci Člověka v tísni.
Navíc, čas ukázal, že takové spojení funguje. „Krásně to bylo vidět, když jsme jeli s klukama z domova do Prahy na to předávání cen. Jel s námi i jeden chlapec s autismem a skvěle si rozuměli,“ dodal Mikoláš.
