Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Narukování k pétépákům znamenalo doživotní cejch, říká bývalý galerista

  14:55aktualizováno  14:55
Žádná legrace, jak v knize Černí baroni popisoval Miloslav Švandrlík, ale jen dřina a žádná práva. Tak vypadal život lidí, kteří museli narukovat k Pomocným technickým praporům (PTP). Tento týden v Ostravě pokřtili třetí díl knižního cyklu Hořké vzpomínání.

Autor publikace Hořké vzpomínání Rostislav Sochorec (vlevo) s Jiřím Havlíčkem, kterého v 50. letech komunisté vyhnali z bohoslovecké fakulty k jednotkám PTP. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Chtěl se stát farářem, ale nedostudoval. Namísto sutany jej čekala lopata a otrocká dřina. I přes nepřízeň komunistů se Jiří Havlíček vypracoval mezi nejlepší kurátory výstav v republice.

Osud Jiřího Havlíčka je jedním z dvaapadesáti zaznamenaných ve třetím díle knihy Hořké vzpomínání, zaměřeném na vojáky, kteří u Pomocných technických praporů skončili kvůli své víře. U PTP se ocitl poté, co bylo zrušeno jeho studium bohoslovecké fakulty v Olomouci a namísto indexu dostal povolávací rozkaz.

Pomocné technické prapory mají svůj prapor.

Pomocné technické prapory mají svůj prapor.

„Byla to otrocká práce, ale byl jsem mladý, tak mi těžká práce nevadila,“ vzpomíná dnes sedmaosmdesátiletý čilý muž na roky u nechvalně proslulých Černých baronů. Stejnojmennou Švandrlíkovu knihu stejně jako mnoho dalších pétepáků však neuznává.

„Nelíbila se mi. Ona to totiž vůbec žádná legrace nebyla. Tím, že člověk narukoval k PTP, byl jakoby odsouzen na doživotí. Věděl jsem, že už asi nikdy nebudu studovat, že nebudu mít šanci se někde prosadit, že po mně půjdou,“ popisuje realitu padesátých let.

Nejistota, jak dlouho budou na vojně a kde skončí, byla průvodcem každého dne lidí v tichosti zbavených prakticky všech občanských práv.

Havlíček poznal svou ženu v jihlavské galerii

Smrtí sovětského diktátora Stalina a následně i jeho československého pobratima Klementa Gottwalda se ale i tehdejším pétepákům dostala malá naděje na změnu. Pomocné technické prapory byly zrušeny, ale ani v civilu neměli na růžích ustláno.

„Nejdřív jsem musel podepsat, že budu ještě rok pracovat u Vojenských staveb, pak jsem těžko hledal místo. S cejchem pétepáka mě nikde nechtěli. Nakonec jsem pracoval na regulaci Odry a Ostravice,“ vzpomíná Jiří Havlíček.

Shodou náhod a s pomocí známého se nakonec dostal do Jihlavy, kde začal pracovat v tamní galerii a poznal zde i svou ženu. „Ona pracovala jako vedoucí galerie, kde jsem nastoupil na místo, které nikdo nechtěl. Těžká práce za málo peněz. Ale to mi nevadilo.“

Nakonec však jeho působení začalo vadit komunistům. Jeho manželka, ač komunistka, se dala tajně pokřtít a nakonec ji z místa vyhodili. Odešel i Jiří Havlíček. A zamířil do Ostravy, k níž měl coby rodák ze Suchých Lazců na Opavsku blízko. I tady se uchytil v oboru, pracoval v Galerii výtvarného umění.

I z ní jej komunisté - po třinácti letech -  vyštvali. „Jeden dentista z Plesné, který si chtěl vylepšit kádrový profil, mě udal, že chodím do kostela. A od Mamuly (obávaný krajský šéf komunistů - poz. red.) přišel dopis, že v galerii nesmím pracovat s lidmi. To by znamenalo přechod k práci s mobiliářem. A to se mi nechtělo. Chtěl jsem pracovat s lidmi. Tak jsem odešel. A postupem času se dostal, přes nepřízeň tamní kádrovačky - velké soudružky, do galerie v Karviné, kde jsem vydržel až do důchodu.“

V Karviné začal pořádat výstavy ve velkém stylu, díky osobním známostem sem dokázal dostat sbírky i z velkých zahraničních muzeí, zorganizoval ale také výstavu tehdy zakázaného Jana Zrzavého.

Že se na začátku padesátých let dostal k PTP a nestal se farářem, ale nelituje. „Díky tomu jsem se poznal a prožil úžasný život se svou manželkou,“ vysvětluje muž, který o umění dodnes aktivně přednáší.

Trilogii završil díl o pronásledování věřících vojáků

I třetí díl dokumentárního cyklu Hořké vzpomínání mapuje osudy lidí odvedených na začátku padesátých let k Pomocným technickým praporům, komunistické vojenské obdobě táborů nucených prací. Vedle Františka Možného se na sestavení vzpomínek bývalých „pétepáků“ podílel také předseda oblastního výboru PTP Rostislav Sochorec.

O čem kniha Hořké vzpomínání je?
Tento díl je věnován vzpomínkám těch příslušníků PTP, kteří v nich skončili kvůli své víře. Nejde v ní jen o řeholníky, faráře či studenty bohosloveckých fakult, kteří nesměli dostudovat, ale také o věřící, jež se k PTP dostali právě kvůli své víře.

Hořkého vzpomínání vyšly tři díly, budou i další?
Už asi ne. Ve všech dílech jsme se většinou drželi osobních vzpomínek jednotlivých vojáků a už nás tolik nezbývá. Šlo nám hlavně o to, zachytit vzpomínky na tu dobu, ukázat mladým, kteří často netuší, co se tady nejen v padesátých letech dělo, jak lidé trpěli, že služba u PTP opravdu nebyli Švandrlíkovi Černí baroni, ale otrocká práce, která spoustě z nich podlomila zdraví nebo je stála i život.

Jak na tu dobu vzpomínáte vy?
Já jsem byl tehdy mladý, takže jsem to přežil a mohl jsem to brát i s jistou dávkou humoru. Ale sloužili s námi i lidé, kterým bylo třeba padesát, měli rodiny, od kterých byli odloučeni, a přitom museli pracovat v často nelidských podmínkách.

Kolik ta kniha stála?
Vytisklo se 500 kusů, za to jsme zaplatili okolo šedesáti tisíc korun, za autorské honoráře jsme neplatili nic, jde o vzpomínky bývalých členů PTP, kteří se v knize o své zážitky podělili.

Z čeho jste vydání knihy financovali?
Částečně ze svého, pomohl nám i Krajský úřad Moravskoslezského kraje a také město Ostrava, jež se na vydání knihy finančně podílelo.

Kdy vyšly předchozí díly?
První vyšel v roce 1991, zhruba o dva roky později vyšel díl druhý.

Čili trvalo dvacet let, než vyšel třetí díl?
Ano. První díly byly věnovány všem vojákům, kteří prošli PTP, ten třetí jsme chtěli zaměřit na věřící, neboť mezi nimi byly neuvěřitelné osobnosti. Vždyť tři lidé z této skupiny byli oceněni řádem Tomáše Garrigua Masaryka první třídy. Nikdo jiný. Já jsem ty kněze zažil. Setkávali jsme se v katakombách a podobně. Ale není to kniha jen o nich. Je to i kniha o těch, kteří nás strážili. Jak o těch, kteří nás trýznili a šikanovali, což byli většinou exponovaní komunisté nebo nasazení lidé, tak sem tam se mezi nimi objevili i dobří lidé, a i o nich by se mělo říct, že tady byli. Bohužel většina z nich na to nakonec doplatila.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.