Značnou část světa procestoval geolog Radim Ptáček z Ostravy. Zažil asijské i jihoafrické džungle i zamrzlé pláně Aljašky. O svých cestách umí poutavě vyprávět na svých přednáškách, je také zakladatelem cestovatelského D-klubu a jedním z iniciátorů festivalu Ozvěny Ostrava.
Je pravda, že jste zatoužil cestovat společně s Jackem Londonem? Podařilo se vám to nakonec?
Jako kluk jsem hodně četl knihy o traperech, zlatokopech a dobrodruzích na severu amerického kontinentu. Mým klukovským snem bylo vydat se po stopách Jacka Londona do těchto severských zemí. Ve svých desíti patnácti letech by mne nenapadlo, že tam někdy zavítám. A ejhle, do divočiny Yukonu a na Aljašku jsem se s partou kamarádů a s kánoemi poprvé vypravil už pár let po revoluci. Pro Středoevropana jsou ty rozlehlé prostory bez civilizace fascinující a těžko představitelné. Představte si území velké, jako je Francie, která má srovnatelnou rozlohu jako teritorium Yukon, a na něm roztroušených asi 30 tisíc obyvatel. Z toho 95 procent žije v hlavním městě teritoria a v ostatních menších městech. Když jste v té správné divočině, tak je nejbližší lidská civilizace třeba stovky kilometrů vzdálená. A to je na kanadském severu to úžasné.
Narazil jste na nějaké konkrétní Londonovy stopy?
Přímo v Dawson City je srub, kde Jack London pobýval, po večerech poslouchal příběhy zlatokopů a lovců a nechal se jimi inspirovat. Pro Kanaďany ale není London takový bohém jako pro Čechy. Přímo v Dawsonu je daleko populárnější Robert Service, Londonův vrstevník. Ten je zase pro nás naprosto neznámý.
Jste povoláním geolog. Má tento obor nějakou spojitost s vaším cestováním?
Měl jsem rád putování do přírody a cestování už jako kluk na základní škole. Sám jsem jezdil na výpravy za město a do nedalekých Beskyd. Později na střední škole jsem si našel kamarády s podobnými potřebami cestovat a pobývat v přírodě. Právě oni mne přivedli ke geologii, protože často jezdili na mineralogické výpravy, kutat na výsypky nebo do lomů a starých dolů. Když jsem se pak na gymnáziu rozhodoval, k čemu mám nejbližší vztah, tak jsem si vybral právě tento přírodní obor. Za předchozího režimu byli navíc geologové jedni z mála, kterým jejich profese umožňovala cestovat do světa. I dnes je moje profese z velké části založena na průzkumu v terénu, kde nejprve sbírám potřebná data a „čtu“ krajinu, a následně data zpracovávám v kanceláři. Mám svou práci rád i po dvaceti letech.
Vaše cestování se vyznačovalo tím, že jste na expedice vyrážel s batohem na zádech, po vodě nebo autostopem. Změnilo se to nějak?
Styl cestování zůstal stejný. Jen ten autostop už téměř neprovozuji, ale naopak sbírám stopaře, kteří mají batohy, a vracím to tak dětem a vnukům řidičů, kteří kdysi brávali na cestách mne. Nejvíce asi stopuji při vodáckých expedicích, kdy s loděmi dojedete do cíle a nějak se potřebuje dostat zpět k autu. Jen jedinkrát se nám nepodařilo dostopovat zpět. V roce 1997 na pomezí Kanady a Aljašky jsme s kamarádem dva dny marně stopovali v dešti, ve stetsonech a chráněni ponči. Ani jedno ze čtyř projíždějících aut nezastavilo. Museli jsme se zpět vrátit pěšky asi třicet kilometrů pro auto a přijet ke kamarádům s připravenými loděmi na vyplutí. Na hranicích nás policistka upozornila, že ji projíždějící řidiči varovali před dvěma Mexičany stopujícími u silnice. Bylo to k pousmání, ale Forty Mile River jsme si tenkrát nesjeli. Až následně za osm let. Putování přírodou s batohem na zádech nebo po vodě považuji i dnes za pro mne nejbližší způsob cestování.
Pobýval jste v řadě atraktivních zemí, od Alp po Karpaty, ve Skandinávii, ale také v Jižní a Severní Americe. Prý jste se ale trénoval v Beskydech, byla to dobrá průprava?
Vandrování po naší zemi byla určitě dobrá průprava pro cesty do světa, i když v jiných klimatických oblastech se příroda chová jinak než u nás. Třeba v tropické džungli v Asii nebo Jižní Americe se oheň pro táboření rozdělává mnohem náročněji. Když nasbíráte zdánlivě suché roští z nesprávného stromu, tak se po chvíli oheň zadusí, protože dřevo začne vylučovat vodu. Obdobně to platí o zdrojích vody. U nás na horách se můžete napít téměř z kteréhokoli potoka. V tropických krajích to neplatí. Asi proto mám nejraději mírné a severské oblasti, ať už to je sever Ameriky, nebo Evropy. V takovém prostředí se cítím jako doma a dobře se mi v něm přežívá.
Které cestování vás nejvíce zasáhlo, změnilo? A jak?
Nejpřínosnější pro mne samotného bylo poznávání chudších zemí, než je nebo byla ta naše. Protože jsem si uvědomil, že výdobytky civilizace, na jaké jsem zvyklý, nejsou jinde zdaleka samozřejmostí. Jedná se třeba o elektřinu, teplou vodu nebo vodu jako takovou přivedenou do domu. Poprvé jsem si to asi uvědomil na Ukrajině, kde se elektřina zapínala jen na několik hodin denně. Velkým nedostatkem kvalitní vody trpí třeba Afrika. V namibijských vesnicích jsem každé ráno pozoroval ženy s nádobami na hlavách vycházet na dvanáctikilometrovou vycházku pro vodu. Toto si dokáže Středoevropan jen těžko představit. Nebo taky jsem poznal, co to je mít hlad. Při splavování jedné řeky v divočině nám došlo po dvou týdnech jídlo, cesta se protáhla a došla i zásoba jídla. Díky cestování jsem se naučil vážit si přírodních zdrojů a být spokojený s tím, co mám. Ke štěstí stačí naplnění nejzákladnějších lidských potřeb.
V roce 2002 jste založil D-klub, sdružení zaměřené na outdoorové aktivity – na pobyt ve volné přírodě spojený s expedičními výpravami, s poznáváním přírodních zajímavostí a kultur. Funguje D-klub i dnes?
Ty společenské a mezinárodní aktivity D-klubu byly úžasné, protože nám umožňovaly přicházet do kontaktu s neziskovými organizacemi z celého světa, především ale z EU. Podařilo se nám sehnat evropské prostředky na různé zajímavé projekty. Měli jsme tady třeba dvakrát jako lektory indiány ze Severní Ameriky na multikulturní kurzy vzdělávání mládeže v oblasti outdoorových aktivit. Několik kurzů jsme uspořádali i v cizině, třeba v Gruzii nebo Arménii. Dvanáct let jsme pro veřejnost provozovali pravidelné Cestopisné večery D-klubu zaměřené na individuální cestování. Byli jsme osm let vysílající dobrovolnickou organizací, která umožnila mladým lidem vycestovat a sbírat zkušenosti ve světě. Tyto aktivity byly ale natolik náročné na čas, že jsme se předloni rozhodli dobrovolnickou činnost pro veřejnost utlumit. Stále ale pořádáme cestovatelské aktivity, i když jen pro blízký okruh známých.
Jsou ještě místa, kam byste se rád podíval a zatím k tomu nebyla příležitost?
Rozhodně jsou. Není v moci jednoho lidského života procestovat vše. Mám proto v hledáčku zájmu třeba některá místa v Jižní Americe, v Austrálii, v Jižní Africe, chtěl bych se podívat na Bajkal, do Duhových hor v Číně, na Nový Zéland, láká mne Kuba a Mexiko a taky bych se chtěl vrátit na už některá navštívená místa na severoamerickém kontinentu. Na jaře jedeme naplnit jeden ze snů mé ženy, navštívit Peru.
Která konkrétní místa byste cestovatelům doporučil v okolí Ostravy?
Tak třeba krásná místa jsou okolo řeky Odry, přímo v Ostravě a v jejím okolí. Za pár týdnů tady v lužních lesích rozkvetou koberce medvědího česneku. To je asi nejhezčí čas si meandry na Odře splavit na kánoi nebo si je projít pěšky. Mám rád třeba i okolí Landeku, než začne cyklistická sezona. Pak je tam už na mne příliš rušno. Na krátké výpravy rád jezdím do okolí hradu Hukvaldy. V Beskydech bych doporučil procházku údolím Satiny podél řeky nebo na poměrně klidné hřebeny Smrku a Kněhyně. Svá speciální místa vám ale neprozradím. Jsem rád, když na svých místech nalézám svou samotu a potkávám tam jen své nejbližší spolucestovatele, naladěné na stejnou notu.
