Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Byla jsem materiální baba, smrt dítěte mi dala pokoru, říká podnikatelka

  7:52aktualizováno  7:52
V seriálu rozhovorů se zajímavými manažery a majiteli firem v moravskoslezském regionu přinášíme pohled do světa Renaty Ptáčníkové, vůdčí osobnosti coworkingového centra Viva Ostrava.

Penata Ptáčníková v současnosti vede coworkingové centrum Viva, kde mohou najít prostor pro svou práci drobní podnikatelé, ale i ženy s dětmi. | foto: Adolf Horsinka, MAFRA

Ta žena se nezastaví, pořád je tam, pak zase tady, jednu chvíli v Londýně, druhý den zase v Ostravě. Do toho manžel, jeden z nejlepších baristů v republice, a dvě děti.

V Ostravě jste založila coworkingové centrum. Co to vlastně je?
Coworking znamená společnou práci, sdílení pracovního místa i zkušeností. Je to místo, kde se mohou lidé scházet, najdou tady pracovní zázemí, kancelář, mohou využít konferenční místnost, pohlídáme jim tady děti, nabídneme kavárnu pro pracovní setkání, mohou i do masážní místnosti.

Jak jste se k tomu dostala?
Já jsem dlouhá léta působila ve firmách, které se zabývaly investicemi i rizikovým kapitálem. Pracovala jsem na projektech, jednala s investory. A pak přišel okamžik, kdy jsem chtěla být více s lidmi, nabídnout jim příležitost prosadit se, ne jen zpracovávat projekty pro jiné.

Jak se člověk stane zaměstnancem firmy zabývající se rizikovým kapitálem?
Pracoval tam můj první manžel, já tehdy studovala vysokou školu a zpočátku jsem tam spíše jen pomáhala. Šlo o venture kapitál, z té firmy později vznikla Českomoravská záruční banka. Byli jsme spolu u zárodku mnoha projektů, některé fungují dodnes, některé skončily, třeba i proto, že tady lidé ještě nejsou na některé projekty svým myšlením připraveni. A i proto je tady Viva, abychom měnili myšlení lidí. Proto jsem nešla do nějakého velkého korporátu, abych tam byla manažerkou zeměkoule, proto jsem tady.

To jen tak vezmou holku z vysoké školy do takové firmy?
Nevezmou ji jen pro její hezké oči. To samozřejmě ne. Ale měla jsem co nabídnout, uměla jsem jazyky, to byla obrovská výhoda.

Profil: Renata Ptáčníková

Sedmatřicetiletá rodačka z Ostravy, matka dvou dětí v současnosti vede coworkingové centrum Viva v Ostravě.

Ve své dřívější kariéře prošla manažerskými pozicemi v několika firmách, pracovala také jako překladatelka. V Ostravě před několika lety založila neziskovou společnost Institut pro ženy, který se postupně rozrostl v centrum Viva.

V tom mohou najít prostor pro svou práci například drobní podnikatelé, kterým se nevyplatí pronajímat si vlastní kancelář, ale i ženy s malými dětmi a podobně.

Vznikají zde i projekty na podporu začínajících podnikatelů.

Jak jste se ke studiu jazyků dostala?
Na základní škole v Ostravě-Radvanicích jsme měli úžasnou učitelku angličtiny. Uměla nás vtáhnout do děje, zaujmout. A navíc, to musím zaklepat, asi mám na jazyky trochu talent. Hovořím česky, anglicky, francouzsky. Francouzštinu jsem se začala učit na střední škole.

To jste je studovala jen tady?
Ne. V rámci programu Erasmus jsem mohla odjet studovat do Belgie. To mi určitě také pomohlo. Tam jsem viděla, jakou mají tamní studenti výhodu, že odmala žijí v zemi, kde se hovoří hned několika jazyky. Vlámsky, francouzsky, všichni uměli i anglicky, spousta lidí španělsky.

V čem byla výuka v Belgii odlišná od té na českých vysokých školách?
V důrazu na praxi. Dostali jsme například úkol vypracovat prezentaci pro diamantové centrum, těch je tam spousta, pro investory. Museli jsme si zajít do toho obchodu, domluvit si zapůjčení diamantů a pak ten obchod prezentovat před skutečnými investory. A buď jsme uspěli, nebo ne. A nikoho nezajímalo, odkud kdo je. Jazyk musel být skvělý. Takže jsem tam celou tu dobu, místo abych někde pařila, ležela v knížkách a učila se. Ten půlrok mi dal veškeré základy mého myšlení, z něj čerpám dodnes.

Návrat na českou vysokou školu asi byl hodně tvrdý pád zpět na zem.
Ani ne. I tady, na Ekonomické fakultě VŠB v Ostravě jsem si uměla najít skvělé učitele, kteří věděli, co dělají, jak mají učit. Byli tady takoví. Dva, tři. V tom jsem měla štěstí, že jsem si dokázala najít v tom balastu pár věcí, které mě bavily. Například jsme měli profesora, jehož dcera studovala někde v Americe, snad na Harvardu, už nevím, a on od ní získával spoustu věcí, které pak využíval při výuce.

Pak jste začala pracovat.
Ano. I když jsem ještě nějakou dobu studovala postgraduál. Chybělo mi pár posledních zkoušek, když jsem přestala. Stala jsem se manažerkou, vedla jsem projekty. Pak se to změnilo.

Čím?
Při porodu mi zemřelo mé první dítě.

To muselo být strašné.
Bylo. Ale dnes jsem ráda, že jsem tím prošla. Hodně mě to změnilo. Na začátku to bylo jako v těch disneyovkách. Výbuch před očima. Trvalo tři roky, než jsem se z toho dostala. Předtím jsem celkem jela po kariéře, byla klasická materialistická baba, kupovala hadříky a podobně, pak jsem začala cítit pokoru. Potřebu být více s lidmi, sdílet s nimi svůj prostor, své pocity.

Jak došlo k té změně? Bylo to jen časem?
Bylo to v době, kdy byly mé druhé dceři dva roky. Narodila se přesně rok a den po tom prvním porodu. Po něm jsem tady neměla stání, ještě v šestinedělí jsem řekla manželovi, že musím odsud pryč, odjela jsem do Thajska, což je úžasná země se skvělým jídlem a nádhernými lidmi. Mají srovnaný život. A cestování mě hodně nabíjí.

Inklubátor pomáhá začínajícím podnikatelům

Cestovala jste odmala?
Ano. S rodiči. Ti mne naučili cestovat. Hned jak spadly hranice, objeli jsme velkou část Evropy. Pionýrské doby. Jezdili jsme všude autobusem, na letadla nebylo, spali v levných hotelích, ale viděla jsem toho hodně a hodně mi to dalo, skvělá zkušenost.

Cestujete i dnes?
Ano. Zrovna nedávno jsem jela do Londýna, částečně pracovně, pomáhala jsem tam kamarádce a se mnou jela i moje roční dcera. Všichni si klepali na čelo, ale já to vidím jinak, je to lepší pro mne i pro dceru, i tak malé dítě dokáže vnímat.

A není pro vás Ostrava malá?
Ostravu miluju. Asi existuje fáze, kdy ji člověk může nenávidět, ale ta přejde. Miluju lidi, kteří tady jsou. Je to tady úžasné. Sledovat lidi, kteří se u nás setkávají. Přijde byznysmen, přijde ženská na mateřské a tady si pokecají. A já do toho mohu jemně vstupovat jako moderátor. Lidé se mohou uvolnit, sundat své masky. Někdo věří v Boha, někdo ne. Dají si do držky? Nedají. Proč by měli. Pokecají.

A tohle všechno, že si tady lidi přijdou posedět, pokecat, to na sebe vydělává?
Ne. Už jsem do toho vrazila spoustu vlastních peněz, v současnosti je navíc problém, že skončilo jedno dotační období Unie, další dotace budou dostupné až na konci příštího roku. Takže budu muset asi oslovit nějaké sponzory, i když strašně nerada, protože chci udržet naši nezávislost. Ale jinak to asi nepůjde, nájem nám končí v březnu, pak budeme muset najít další peníze, abychom mohli v těchto prostorech fungovat dál.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.