Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Chlapec mne chytil za ruku a nepustil, vzpomíná žena věnující se umírajícím

  8:33aktualizováno  8:33
Andrea Radomská z hospicu Strom života se už 17 let věnuje péči o umírající. Za svou práci dostala od Moravskoslezského kraje ocenění Sestra roku.

Andrea Radomská na dvoře novojičínského hospicu Strom života, v němž v současné době působí. | foto: Jan Smekal, MF DNES

Někteří tomu říkají radostná práce na smutném poli. Andrea Radomská z Čeladné se už řadu let věnuje paliativní a hospicové péči. Pomáhala zakládat většinu existujících hospiců v Moravskoslezském kraji a za svou práci se loni dočkala ocenění Sestra roku právě v kategorii paliativní a hospicová péče.„Vnímám to jako ocenění těch 17 let, které věnuji lidem na konci života a práci s umírajícími. Ale hlavně si myslím, že by si tu cenu zasloužila každá sestřička pracující v paliativní a hospicové péči, protože jich je tak málo, že bychom tam mohly stát všechny,“ říká Radomská.

Říkáte, že se této práci věnujete už 17 let. Přitom o hospicové péči se u nás začíná mluvit až v posledních letech. Jak jste se k tomu dostala?
První impulz jsem dostala v době, kdy jsem chodila na zdravotní školu a při ní jsem na onkologické oddělení chodila číst dětem pohádky. Jednou mi sestřička říká, dneska žádné pohádky, jdi na izolaci, umírá tam chlapeček a potřebujeme, aby tam s ním někdo byl, než přijede maminka. Přišla jsem tedy ke čtyřletému Martínkovi, který měl oči vytřeštěné strachem, chytil mne za ruku a už mne nepustil. To byl pro mne velký zlom, věděla jsem, že touto cestou budu chtít jít. Mezitím přišla mateřská a v roce 1998 mi onkologicky onemocněl tatínek. A protože taky pracoval ve zdravotnictví a byl plně informován o tom, že jeho život se počítá na měsíce, přemýšleli jsme, jak to udělat, aby mohl důstojně dožít. Chtěli jsme spolu založit hospic, to už jsme nestihli, ale díky našim přátelům lékařům a díky tomu, že jsem byla zdravotní sestra, mohl zemřít důstojně doma. To už byl úplný předěl.

Tehdy jste se začala věnovat paliativní péči naplno?
V Praze sice už existoval první mobilní hospic, ale v Ostravě nic takového nebylo, proto jsem to začala dělat několik let jako dobrovolník. Chodila jsem do zaměstnání a po práci jsem jezdila k lidem, kteří o to požádali. Docela rychle se rozkřiklo, že takovou službu dělám. Měla jsem ale práci a rodinu a jezdila jsem po odpolednech a nocích za umírajícími lidmi, nebylo to dlouhodobě udržitelné. Naštěstí ostravská charita měla už v té době myšlenku mobilního hospice, takže jsem se k nim přidala a zaučovala jsem jim tam sestřičky. Před dvanácti lety jsem pak vyprovázela sedmnáctiletého Ondřeje, a když zemřel, tak jeho maminka, aby se s tou situací vyrovnala, přišla s myšlenkou založit mobilní hospic Ondrášek. S nimi jsem nějakou dobu pracovala, pak jsem pomáhala zakládat další mobilní hospice, kde bylo potřeba. Do toho jsem si dostudovala sociální péči a psychologii. Vždy mne lákalo pomáhat tam, kde něco vzniká.

Když jste začínala, bylo to něco nového. Jak jste se učila tu práci dělat? Bylo to hodně intuitivní. Hodně jsem se naučila na svém tatínkovi, sháněla jsem si zahraniční literaturu a dvakrát se mi podařilo dostat do Austrálie na kratší stáže do hospiců. Moc se mi líbilo, jak to tam dělají. Ale základy jsou stejné: mít dobrou sesterskou odbornost, mít kolem sebe tým odborníků, lékařů a dalších pracovníků, a to nejdůležitější je mít otevřené srdce pro tu práci a respektovat toho člověka až do samotného konce. Protože on musí vědět, že on je ten, kdo rozhoduje až do úplného konce.

Na takovou práci musí mít člověk obrovskou sílu. Jak jste k ní přišla? Vždy jsem věděla, že chci pracovat v pomáhajících profesích, věděla jsem, že chci být sestřička nebo učitelka v mateřské škole. Ale protože mě rodiče nechtěli pustit na internát, šla jsem na zdravotní sestru. Do toho přišly zážitky s umírajícími dětmi, kdy mě ten malý Martínek chytil za ruku a už mě nechtěl pustit. Jeho maminka tehdy nestihla přijet, byla tehdy obrovská vánice. Tehdy ve mně dozrálo, že nechci, aby lidé umírali sami. A kde k tomu člověk bere sílu? Každý z nás má dar pro něco a je dobré toho daru využít a dělat tu práci nejlépe, jak dovedeme.

Co vlastně konkrétně děláte?
Já jsem dětská sestřička, tou se cítím být stále, ale věnuji se tomu jen minimálně. Hlavní náplní mé práce je péče o pozůstalé. Snažím se doprovázet rodiny v posledních chvílích, připravit je na to, jak to bude probíhat, co je čeká, ujistit je, že umírající nebude trpět, uklidnit rodinu, že v tom nejsou sami. Hodinou smrti ale naše péče nekončí. Pracujeme s pozůstalými tak aktivně, jak sami chtějí. A to jak s dospělými, tak i dětmi. Může to být individuální péče i společná. Máme každý měsíc setkávání pozůstalých, navzájem sdílejí své příběhy, někteří nemluví, jen poslouchají, ale i to jim pomáhá, ví, že v tom nejsou sami. Pak máme péči o děti, kterým někdo zemřel, jezdíme za nimi, vyprávíme si s nimi, někdy s nimi pracujeme i pomocí terapeutických metod, když vidíme, že jejich truchlení může být patologické. Dvakrát měsíčně můžou děti chodit k nám do herny, kde děláme terapii a spoustu zážitkových aktivit.

Je těžší smířit se se smrtí pro děti, nebo pro dospělé?
To je těžko říct. Děti ale truchlí jinak a zvládají období truchlení lépe než jejich rodiče nebo prarodiče. Možná si neuvědomují, že je to napořád. Většinou je ostatní obklopují láskou, takže děti se cítí být milovány, berou to lépe, ale rozhodně ne jednoduše. Vypráví nám tady své smutky, jak jim maminka nebo tatínek chybí. A berou nás jako místo, kde jim rozumíme. Protože jsme byli u smrti jejich rodičů, znají nás, ví, že rozumíme tomu, o čem mluví. Jsme pro ně oázou bezpečí, a to nás těší.

Co jsou vaše nejsilnější zážitky?
Moc si vážím toho, že člověk, který odchází, mi dovolí u něj zůstat. Protože člověk, který umírá, má velkou svobodu. Může říct třeba své švagrové: Ty jsi mě nikdy neměla ráda, tebe tady nechci. Prožitky s lidmi na konci života jsou něco nesdělitelného a neopakovatelného. Moc si toho vážím. A proměňuje to i mne. Žiji lépe a radostněji, než kdybych tu práci nedělala.

A potřebujete někdy i vy...
... dobít baterky? Určitě. Psychohygiena je v naší práci velmi důležitá. Každý máme něco jiného, co nám pomůže. Pro mě je to rodina a přátelé. Mám i takový rituál. Za každého člověka, kterého vyprovodím, vynesu na vrchol kopce kámen. Někdy to musí být vysoký kopec, někdy nestačí ani Lysá hora a musím na Gerlach. S tím kamenem tam nechám všechny ty emoce, které jsem s tím měla spojeny. Vyčistím se a mohu pomáhat dále. Někdy se ale stane, že ten příběh je tak silný, že to nestačí. Nesla jsem za jednoho kamaráda kámen na Lysou horu, nepomohlo to, pak jsem to nesla na Gerlach, taky to nepomohlo, nakonec jsem musela až na Lomnický štít a až to pomohlo. Jedním z rituálů je i vědomí, že dělám takovou práci. Ta vděčnost těch rodin je obrovská.





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.