Právě díky Jaromíře Hajdové, která kroje už přes čtvrt století sbírá a vyrábí, mají dnes dožínkové slavnosti v Závišicích podobu takřka folklorní slavnosti. Jak to vypadá, se můžete přesvědčit v sobotu v Závišicích, kde v 15 hodin vyrazí od hasičské zbrojnice dožínkový průvod.
Jak se vlastně dožínkové slavnosti v Závišicích, které se letos konají posedmadvacáté, zrodily?
S tím nápadem kdysi přišli můj manžel, který tehdy dělal v obci starostu, s panem Lichnovským, který byl kulturním referentem. Před rokem 1989 jsme patřili pod Kopřivnici, ale jak přišla revoluce, lidé začali brblat, že Kopřivnice nás utiskuje a že se osamostatníme. A když došlo k osamostatnění, přemýšlelo se, co udělat, aby se dědina nějak ukázala. A vymyslely se dožínky.
Věděla jste už tehdy, jak by měly dožínky vypadat?
Dožínky jsem zažila jako malá. Jsem z Bordovic, tam byly poslední dožínky v roce 1956. Do té doby totiž ještě všichni zemědělci hospodařili soukromě, teprve pak začali vstupovat do družstev. A u sedláků pracovali při žních lidé, kteří vlastní pozemky neměli. Když se pak všechny ty snopy a mandele svezly z pole, tak se s mlácením obilí nezačínalo hned. Nejprve hospodář uspořádal pro všechny pracovníky slavnostní pohoštění. A protože se právě dožalo, říkalo se tomu dožatá nebo dožínky.
V Bordovicích to probíhalo jak?
Sedláků bylo v dědině vícero a jeden z nich se každý rok uvolil, že to pohoštění uspořádá, a právě jemu se nesl dožínkový věnec. Bylo to prakticky v sobotu od rána. Začínalo se mší svatou v kostele, kde posvětili dožínkový věnec, pak se šlo průvodem z kostela ke statkáři, kterému se věnec předal a u něhož bylo pohoštění. Odtud se pak šlo na výletiště, kde se odbývala zábava. A všechno to bylo v krojích, protože kroj bylo to nejsvátečnější, co lidé měli. Dodnes to mám v živé paměti, a to jsem měla v roce 1956 deset let.
Vraťme se ke zrodu novodobých dožínek v Závišicích...
Když přišel manžel domů s nápadem na dožínky, řekla jsem: Jestli dožínky, tak jedině v krojích, protože jinak je to o ničem. Po babičce, po mamce, a dalších příbuzných jsme nějaké kroje měli, bylo toho hodně. Já jako nejstarší jsem k tomu tíhla nejvíce, babička proto svěřila opatrování krojů mně, protože to byla vzácnost. Na prvních dožínkách jsem ale měla kroj jen já a moje dcera.
Další rok už bylo lidí v krojích více?
Protože se věnec předává starostovi, za kterým se chodí na obecní úřad, říkala jsem si, že by to mělo mít slavnostnější ráz. Půjčili jsme si ze Štramberka kroje a čtyři dívky se do nich oblékly a předávaly starostovi věnec s tím, že ho zvou na dožínky. Odezva byla veliká, lidem se to líbilo. Problém byl v tom, že půjčené kroje byly původně z jižní Moravy a sem se nehodily. Začala jsem tedy postupně shánět další kroje, abychom měli dost vlastních.
Jak jste to dělala?
Věděla jsem, kdo má v Bordovicích kroje, kdo má v Lichnově, chodila jsem po lidech a vyptávala se. A kroje jsem i sama šila. Ve Veřovicích jsem třeba narazila na ženské, které pracovaly ve Frenštátě v TONu, kde se při výrobě nábytku používal brokát. A samozřejmě že nějaký ten brokát se u nich doma našel a já jej dostala, abych mohla vyrobit další kroje. Protože brokát se dnes dá koupit už jen v Blatnici pod Svatým Antonínkem, kde je výrobna krojů. Někdo měl zase doma rozdělané kroje, tak mi je dali na dodělání. Nebo jsem dostala různé záclony a závěsy, ze kterých se dalo ke krojům vyrobit zdobení. A tak jsem různě sháněla látky potřebné kvality a z nich vyráběla další kousky. Kroj se kromě několika málo věcí nešije na stroji, všechno ručně. Sbírám i modrotiskové látky, z toho šiju také věci.
Z čeho všeho se valašský kroj skládá?
Základem kroje jsou rukávce, to je halena, na ní je vestička – kordulka, pánské vestě se říká brunclek, pak jsou spodnice, a na nich zadnica – zadní část sukně a přednica – zástěra. Na jižní Moravě je totiž sukně vcelku, ale na Valašsku je chudobnější kraj, takže u sukně je vpředu volný prostor, který se musí zakrýt zástěrou.
Kolik těch krojů vlastně máte?
Teď už jich je přes stovku, ale už další nepřidávám. Nejstarší je skoro sto let starý, je po mojí babičce, která v něm byla v roce 1924 Na Horečkách na valašské svatbě. To je velká vzácnost, o ten se musí pečovat jako o poklad. Nebo mám dětský kroj, ve kterém byl můj bratr na dožínkách v roce 1956.
A mají vaše kroje i jiné využití?
V krojích ještě chodí naše děti na vítání občánků, to jinde nemají. A také si je půjčují i lidé mimo dožínky. Onehdá jsem vezla do Prahy deset krojů a jednou se mi ozval i jeden poslanec, že potřebuje půjčit kroj pro sebe a pro svou ženu. Ani nevím, jak na mě přišel, ale volal na obecní úřad, ptal se po mně a tam mu na mě dali kontakt.
