Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

V Aréně jsme dinosauři věřící textu bez efektů, říká dramaturg Vůjtek

  13:06aktualizováno  13:06
Frýdecko-Místecký rodák Tomáš Vůjtek je dlouholetým dramaturgem Komorní scény Aréna v Ostravě, která letos obhájila titul divadla roku v Cenách divadelní kritiky. Vůjtek je ale i dramatikem, ve většině jeho her se objevují náměty z minulosti, které se při realizaci ukazují jako aktuální.

„Necháváme si herce hrát. Je důležité, aby roli pochopili, jen tehdy může být inscenace dobrá a přirozeně, nenásilně se vyvíjet,“ říká dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Tento princip potvrdil i oceňovaným Slyšením, které je poslední z jeho historické trilogie. Dramatik sám říká, že život nejlépe vystihuje tragikomedie: „Vážným věcem je potřeba umět se vysmát. Teprve, když se jim zasmějeme, tak je pochopíme a přijmeme.“

S divadlem jste začal v amatérském uskupení Ostravská pohoda?
Dá se říct, že ano. Tohle autorské divadlo jsme založili v roce 1991. Název jsme mínili jako protimluv, protože v té době to v Ostravě moc v pohodě nebylo. Hráli jsme v Krásném poli v hospodě u Čestmíra, kde jsme i zkoušeli. V textech jsme se snažili reflektovat sami sebe, ale i svět kolem nás.

Co jste se v Pohodě naučil?
Věřím, že základy psaní her. Právě tady vznikl Výmlat, který pak uvedlo Divadlo Petra Bezruče. Bylo to období, kdy jsem byl přesvědčen, že nejvíce je v divadle autor. Teď už vím, že je pouze součástí velkého celku inscenace a že stěžejní je herec. To mě naučil režisér Josef Janík, který se právě chopil mé prvotiny Výmlat a byl pro mě guru po celou dobu.

Princip, že divadlo stojí na hercích, prosazujete i s režisérem Ivanem Krejčím v Aréně.
Necháváme si herce hrát. Je důležité, aby roli pochopili, jen tehdy může být inscenace dobrá a přirozeně, nenásilně se vyvíjet. Jako dramaturg jim hru předávám, vysvětluju, kdo co říká a hlavně proč. Panuje u nás i důvěra, že herec se přizná, že mu něco není jasné, protože ví, že když bude tápat, tak se to v inscenaci nakonec projeví. Takže to radši řekne hned.

V Česku je to spíš naopak a tvůrci sází víc na velkolepou scénu a stylizaci než na herce, ne?
S tím se bohužel setkáváme často. Dost mladých režisérů, kteří by chtěli u nás takzvaně hostovat, přichází většinou s nějakou vykloubenou a nejlépe kontroverzní koncepcí naroubovanou na původní text. Koncepce je ale většinou v důsledku velmi nudná, protože v dnešní době nemůžete v divadle provokovat ničím. V Aréně razíme starou školu, dá se říct, že jsme dinosauři, kteří věří textu bez efektů. Snažíme se proto i vybírat, se kterými režiséry spolupracovat budeme.

V čem je ostravské divadlo specifické?
Je tady skvělá spolupráce mezi jednotlivými divadly. Když jsme o Velikonocích zkoušeli pašije, tak se tehdy potkali herci ze všech ostravských divadel. Tedy z muzikálu, z Divadla Petra Bezruče i z Arény a všechny to bavilo. Neumím si představit, že by se tohle stalo v Brně nebo Praze.

Jste i dramatikem. Hodně úspěšná je vaše Brenpartija, která stále vyprodává Arénu. Je těžké napsat dobrou komedii?
Píšu spíše tragikomedie. I když na vážné téma, tak jsou plné humoru, třebaže černého. Humor navíc určuje rytmus. Hry většinou stavím na kontrastech vtipných a vážných momentů. Ale ani po letech si člověk nemůže být jistý, jak budou lidi reagovat. Například právě Brenpartiju jsem psal jako sociální hru, která se udrží na repertoáru jednu sezonu, že to bude „kasaštyk“, netušil nikdo.

Ocenění jste nedávno získal za hru Slyšení, divadlo ale zpočátku nevyprodávalo.
To je právě problém některých inscenací, a nejen v Ostravě. Lidé je začnou vyhledávat, až když ví, že posbíraly nějaké ceny. Takový lehký princip snobismu u nás stále panuje.

Na co se zaměřujete, když sedíte v hledišti a sledujete svou hru spolu s diváky?
Zkoumám, zda se smějí. Z toho mám největší radost. Ať už sledují s Nadějí a bez ní o Josefě Slánské, nebo Slyšení o Adolfu Eichmannovi, tak tam je černý humor. Mám rád lidi, co zahodí konvence a smějí se situacím. Naopak je smutné, že někteří diváci se nezasmějí, protože téma je primárně vážné a přijde jim to snad až nepatřičné. Nevědí, že vážným věcem je potřeba umět se vysmát. Teprve když se jim zasmějeme, tak je pochopíme a přijmeme.

Příští sezonu bude mít premiéru druhá část trilogie s názvem Smíření. O čem je?
O odsunu Němců, s kterým se náš národ podle mne nevyrovnal dodnes. A navíc se u něj tváříme, že není, a přehlížíme to. Smíření je i tázání se na to, co jsou Češi. Vytvořili jsme si sami o sobě spoustu pohádek.

Často se omílá, že jsme národ Švejků.
Říkají to lidé, kteří znají většinou jen film, což je soubor hlášek, které v té knize ani nenajdeme.

Vaši hru Pestré vrstvy jste hráli v Dolní oblasti Vítkovic. Vítáte, když se inscenace dostane z kamenného divadla?
Jednoznačně. Inscenaci to může pomoct. I když v případě Pestrých vrstev to byla spíš z nouze ctnost, protože Divadlo Petra Bezruče se tehdy rekonstruovalo a provoz ve Vítkovicích jsme brali jako provizorium. Ale například hru Spolu, která je rozhovorem dvou hvězd, Lídy Baarové a Adiny Mandlové, hrajeme ve sklepě pod hospodou v centru Ostravy. Rovnou jsme ji tam nazkoušeli a funguje to výborně.

V čem?
Třeba v momentě, kdy ony rekapitulují své životy a svou hvězdnou kariéru, velké umění a zmiňují i to, jak se ušpinily s tehdejším režimem, tak trubkami nad nimi neustále prolétávají fekálie z té vedlejší hospody. Vtipně to situaci doplňuje. V divadle tohle nevymyslíte.

Témata: Humor


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.