Jaroslav Kmošťák se svým týmem vyhrál v roce 1979 prestižní Šestidenní v enduru.

Jaroslav Kmošťák se svým týmem vyhrál v roce 1979 prestižní Šestidenní v enduru. | foto: Jan Smekal, 5plus2.cz

V Beskydech se může jet také mistrovství Evropy, říká Jaroslav Kmošťák

  • 3
Beskydy se mohou chlubit nádhernou přírodou, ale i osobnostmi, které v 70. letech patřily ke světové špičce motocyklového sportu. Jednou z nich je i Jaroslav Kmošťák, který se svým týmem vyhrál v roce 1979 prestižní Šestidenní v enduru – Stříbrnou vázu. Od té doby se to žádným tuzemským jezdcům nepovedlo.

„Tenkrát jsme měli perfektní podmínky. Díky střediskům vrcholového sportu jsme trénovali každý den,“ popisuje bývalý reprezentant Jaroslav Kmošťák, který společně s místními motoristickými nadšenci a bývalými i současnými sportovci pořádá v Beskydech prestižní závod O pohár Lysé hory ze seriálu mistrovství republiky.

Letos jste zorganizoval už jedenáctý ročník. Čím se odlišoval od těch předešlých?
Pokud to mám porovnat s premiérovým, tak úplně ve všem. V minulosti jsme měli jen jednu sanitku a vůbec jsme si neuvědomovali, co všechno se může stát. Dnes musí být sanitka na každé erzetě a jedna v záloze. Navíc v pohotovosti bývají i lékaři, zdravotníci, horská služba a stovka pořadatelů podél celé trati. Postupně se nám podařilo z tohoto podniku vytvořit nejlepší závod v republice.

Jak složité je zorganizovat takovou akci?
Hodně. Už tři měsíce před závodem neřeším nic jiného. Spoustu záležitostí si musím obstarat sám. Kvůli razítkům na různých dokumentech musím osobně navštívit spoustu organizací, firem a úřadů. To za mě nikdo jiný neudělá.

Zmínil jste, že závod v Beskydech je nejlepší v republice. Podle čeho tak usuzujete?
V posledních čtyřech letech jsme měli startovní listinu zaplněnou do dvou hodin po spuštění registrace. To hovoří za vše. Závodníci k nám rádi jezdí, protože již vědí, že motocyklová soutěž je organizována na vysoké úrovni a mohou si mezi sebou poměřit síly na technicky velmi náročné trati, která má v určitých úsecích parametry světového šampionátu.

Zhruba čtyřicetikilometrový okruh vede vždy také masivem Ondřejníku. Nevadí to ochranářům?
Pravda je, že když jsem za správcem přišel úplně poprvé, tak mě nekompromisně vyhodil s tím, že motorky nemají v lese co dělat. Jenže já se hned nevzdávám. Proto jsem za ním zašel ještě jednou s návrhem spolupráce – my jako pořadatel vymýtíme jezdce, kteří do té doby jezdili na Ondřejníku kdykoli a kdekoli se jim zachtělo, a vy jako správce a vlastník pozemků nás jednou ročně podpoříte a umožníte nám motocyklový závod uspořádat. Tento nápad se mu zalíbil. Proto jsme se nakonec domluvili na spolupráci.

A skutečně to funguje? Dodržují motorkáři svůj slib?
Nic jiného nám ani nezbývá. Pokud bychom dohodu porušili, se závoděním v horách by byl okamžitě konec. To by byla ohromná škoda, protože endura mají v Beskydech velkou tradici. Kdysi se jezdily závody přes celý hřeben od Lysé hory či Bílého kříže až po Radhošť. Jeden okruh míval i 150 kilometrů, v rámci závodu mistrovství republiky jsme museli zvládnout dvě kola, takže porci tří set kilometrů. Naše trať je oproti té dřívější ještě slabý odvar.

Říkáte slabý odvar. Chtěl byste ji tedy do budoucna udělat náročnější?
Chci se o to pokusit. Kdybychom vytvořili okruh, který bude mít ne čtyřicet, ale sto kilometrů, okamžitě bychom měli trať splňující parametry evropského šampionátu. A zdejší prostředí by si to zasloužilo.

Jenže zlatá éra českého endura je dávno pryč.
Bohužel je to tak. Za nás fungovala střediska vrcholového sportu, díky kterým jsme měli perfektní zázemí a podmínky. V zimě jsme jezdili na hory na běžky. Každý den jsme sportovali, takže jsme se neustále udržovali ve vynikající fyzické kondici. Po Šestidenních jsme jezdili do lázní. Fungovaly taky fabriky, takže jsme měli veškerou techniku. Dnes kluci sice mají zahraniční motorky, peníze a sponzory, musí ale chodit do práce, takže se tomuto sportu nemohou věnovat naplno.

Přitom zahraniční jezdci závodí přímo za armádní celky. Proč tomu tak není i u nás?
Takto to fungovalo kdysi za nás. Smutné je, že teď z toho profitují naši soupeři. Hlavní problém v současné době vidím v tom, že nositelem autority je Autoklub České republiky, ve kterém jsou lidi, kteří už tam dávno neměli být. Nejde jim ani o motoristický – motocyklový sport, jako spíše o svůj byznys. Proto vznikla Česká asociace motocyklového sportu. Ta by podle mě měla být nositelem autority a organizovat veškeré sportovní motoristické akce a přerozdělovat peníze motoristickým odvětvím, jako jsou enduro, plocha dráha, motokros a další, aby se dostaly skutečně k jezdcům. Autoklub, byť vznikl mimo jiné také proto, aby podporoval motocyklový sport, to bohužel nedělá! Dokud se tohle nezmění, nikdy se na výsluní čeští jezdci nevrátí.