Spolu s Lenkou Szilasi vystupuje jako Žofie Poťouchlá.

Spolu s Lenkou Szilasi vystupuje jako Žofie Poťouchlá. | foto: Archiv L. Macurové

Učí děti cirkusovému řemeslu. Přitahuje je pohyb, tvrdí klaunice Žofie

  • 0
Když si obleče kostým a nasadí červený nos, je z ní Žofie Poťouchlá. Leona Macurová už několik let pracuje jako profesionální klaunice a cirkusovému řemeslu učí i děti. Kromě klaunství se totiž v Cirkusu trochu jinak věnuje hlavně akrobacii na šálách.

Jakým způsobem se stáváte klaunicí Žofií Poťouchlou? Stačí vám ráno se převléknout do kostýmu s červeným nosem?
Jako klaunice jsem připravena jet všude tam, kde mě potřebují. Zavolají, zeptají se, zda mám čas, a řeknou, kam mám přijet. Za dětmi v kurzech občas přijdu s červeným nosem, jinak jsem spíše lektor v Cirkusu trochu jinak.

Cirkusová škola je v Ostravě-Zábřehu?
Nemáme oficiální status školy, jsme platformou pro metodiku nového cirkusu. Ve škole jsem každý den, ale výuka pro veřejnost je dvakrát týdně. V budově se nacházíme společně se střediskem volného času. Společně se mnou učí kolega, který se zaměřuje na žonglování. Já se ve výuce zaměřuji na základy akrobacie a na pozemní nebo vzdušnou akrobacii.

Jak výuka probíhá?
Formou kurzu jednou týdně, jak kdo má možnost. Některé děti chodí do obou kurzů, takže se s nimi potkávám i dvakrát do týdne. Učím i v druhé části budovy, kde úzce spolupracuji se střediskem volného času. Zveme si i zahraniční lektory, je třeba se neustále vzdělávat.

Co bylo ve vašem případě dříve, klaunice, nebo akrobatka?
Nejdříve byla Žofie, až potom jsem začala s akrobacií na šálách.

Jak ale vůbec vznikl nápad vytvořit někoho takového, jako je nemotorná Žofie Poťouchlá?
Přišlo mi líto, že v kraji kromě klaunů, kteří chodí do nemocnic, nikdo takový není. Potkala jsem Lenku Szilasi, která odcházela od nemocničních klaunů, ale nechtěla se profese vzdát. Rozhodly jsme se vytvořit vlastní variantu klaunů. Já jako Žofie Poťouchlá a Lenka jako Růžena Trefená. Duo, kde jedna je ještě větší tragéd než ta druhá.

Je pro vás zajímavé stát se někým jiným?
Ano, je rozdíl být sama sebou, nebo si nasadit nos a oprostit se od reality běžného dne.

Kde vás lidé kromě školy mohou vidět?
Nejbližší termín bude na festivalu novocirkusového umění Cirkulum, kde budeme vystupovat na jeřábu. S Lenkou jsme vystupovali pod šapitó na Colours of Ostrava, ale letos se nechystáme. Jsem i ráda, protože si trochu odpočinu, volna moc nemáme.

Co máte v repertoáru?
Akrobacie na šálách ve stylu Moulin Rouge a pak Klaunice v úklidu, kdy jako objemný klaun vymetám všechny kouty a třeba bojuji s pavoukem. A samozřejmě v duu Kouzelných klaunic.

Kolik máte šál, které potřebujete k akrobacii?
Šest. Je to více, než člověk musí mít, ale jako správná žena potřebuji více barev, aby se mi hodily ke kostýmu.

Co vás přivedlo k akrobacii?
Už během studií jsme s kamarády vytvořili občanské sdružení, které se zabývalo workshopy pro sociální oblast. Moc dlouho nám to nevydrželo, ale já se rozhodla pokračovat, i když jinou formou, tak jsem se dostala k Cirkusu trochu jinak.

Jaký je zájem ze strany dětí?
Čím dál větší. Přitahuje je pohyb, a to i v dnešní době, kdy spousta z nich raději kliká myší u počítače. Největší návštěvnost je v rozmezí od pěti do patnácti let.

Jak s nimi pracujete?
Snažím se rozvíjet jejich jedinečnost. Individuální přístup je lepší. Udržuji proto nižší počty kurzistů, tak do deseti lidí. Výjimkou je výuka pro středisko volného času, kde je velká tělocvična, tam jich mám i osmnáct. Cvičíme akrobacii pozemní a šálovou. Učíme se základy cirkusových disciplín tak, aby mohli dál postupovat a rozvíjet se. Naše výuka se liší od běžných kurzů hlavně v přípravě. Ve dvouhodinové lekci je například v úvodu dvacetiminutové intenzivní zahřátí. Máme také malou přípravku, kde si děti oťukají, zda je to bude bavit. Krása v cirkusových dovednostech je právě svoboda. Člověk si sám zvolí, co a v čem se bude rozvíjet.

Prý potřebujete k akrobacii vysoké stropy. Vás principál Václav Pokorný ale říká, že stropy máte nízké a že na trampolínu, kde by se dala zkoušet salta, už to není.
Pro akrobacii na šálách je minimum pět metrů vysoký strop, ideálních je osm. Místnost s nejvyšším stropem jsem proto obsadila já. Na trampolínu je potřeba strop aspoň sedm a půl metru.

Máte ve svém oboru nějaký idol nebo cíl?
Čím více toho člověk ví, tím dále posouvá své hranice. Miluju Charlieho Chaplina a všechny klasiky. Ze současných klaunů se mi jako mim líbí Radim Vizváry.

Netoužíte zmizet z Ostravy do ciziny?
Ne, Ostravu mám ráda.

V červnu vystoupíte na festivalu Cirkulum, kde si vyzkoušíte akrobacii na jeřábu ve dvacetimetrové výšce. Chystáte ještě něco jiného?
Ano, na pražském Vertikal Dance, na kterém se podílí i Cirkus trochu jinak. Každý z umělců má individuální přípravu, kolegyně pilně trénuje v kruhu a bude ve výšce třiceti metrů. Mě to čeká také. Ač se to nezdá, tak mám strach z výšek, navíc technika s šálou je jiná v pěti metrech a jiná ve dvaceti. Ve více metrech nad zemí se šála chová jinak a vlaje jinam, než potřebujete. Takže když fouká, je třeba se natočit hlavou dolů.

Je to tedy pro vás i způsob jakési terapie?
Určitě, strach se dá překonat. Výhoda navijáku je, že stačí vylézt třeba do šesti metrů a pak už vás naviják vytáhne nahoru a člověk si i odpočine. Je pravda, že jištěná nejsem, nesmí se nic stát, vše musí být bez chyby. Vždy věřím, že to dobře dopadne, a ráda bych se tomuto povolání věnovala, dokud budu moct.