Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Nejzrádnější oceán je Indický. Tam jsou bouře co tři dny, říká známý jachtař

  20:25aktualizováno  20:25
Jachtař Richard Konkolski sám třikrát obeplul svět a na kontě má řadu ocenění. Bohumínský rodák se po letech v USA vrací zpět do České republiky. „Na domku v Dolní Lutyni mi už chybí jen horní vrstva krytiny,“ konstatuje slavný mořeplavec. Rozhovor s ním přináší MF DNES v seriálu Zapomenuté osudy.

Richard Konkolski je nejslavnější český mořeplavec a vzor dobrodruhů po celém světě | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Proč se vracíte?
Neodešel jsem do Ameriky za lepším životem, ale pro účast v prvním sólo závodě kolem světa, na který jsem se připravoval čtyři roky. Kořeny máme s manželkou tady. I s jachtingem jsem začínal v TJ ŽD Bohumín.

Věděl jste už tehdy, že chcete obeplout svět?
Ne. Vše začalo závoděním v okruhovém jachtingu. Věděl jsem, že chci být úspěšným sportovcem, a stále něco zkoušel a vymýšlel. S poznáním našich přehrad, vodních ploch a řek přišlo záhy na řadu moře.

S vámi je ikonicky spojená loď Niké. Bylo obvyklé, že si jachtaři sami stavěli lodě?
Většinou ano, kromě těch v olympijských třídách. Já jsem však rád zaváděl novinky. Pamatuji si například, že pro krajský přebor jsem si ušil plachtu – spinakr –, kterou u nás nikdo ještě neměl. Nesehnal jsem lehkou plachtovinu, a tak jsem ho ušil ze sypkoviny, bohužel z růžové, protože modrou jsem nesehnal. Všichni se mi smáli, že jsem na stěžeň vytáhl peřinu. Přebor jsem však vyhrál. Jako stavař jsem měl ke stavbě lodí blízko.

Byl jste úspěšný v mezinárodních závodech. Kdy to začal být problém pro tehdejší režim?
To nebyl problém pro režim, ale pro někdejší tělovýchovné funkcionáře v Praze. Pracoval jsem, reprezentoval zemi, měl podporu v bohumínských železárnách, na okrese i kraji, takže mě nenapadlo, že budu mít problém s povolením své činnosti. Byl jsem úspěšný v sólo závodech přes Atlantik – OSTAR 72, 76 i 80 a po první sólo plavbě kolem světa jsem už nebyl bezejmenný.

Povolení k závodu v roce 1982 jste už nezískal...
Bylo to složité. Horolezci a námořní jachtaři měli výjimku – nemuseli mít výjezdní doložku, jelikož si jídlo na výpravu vezli s sebou. Byla to mezinárodní dohoda. Na závod jsem neobdržel povolení, a tak jsem odjel bez patřičných dokladů. V závodě jsem vyhrál dvě rozjížďky a udělal pět světových rekordů. Doma jsem byl mezitím odsouzen na jedenáct let a nemělo smysl se vracet.

Vy jste tehdy po přeplutí Atlantiku pokračoval dál v závodě osamělých mořeplavců a ženu nechal v USA?
Ano. Manželka to měla velmi těžké. Před závodem jsem ji vysadil na molu v Newportu s klukem a několika osobními věcmi. Věděli jsme, že pokud se mi nic nestane, tak se vrátím za deset měsíců. Pomohlo nám tehdy pár známých, ale nebylo to jednoduché.

Které nebezpečné situace na moři si po letech vybavíte?
Takových chvil bylo hodně. Když je člověk mladý, tak má pocit, že je nesmrtelný a že všechno zvládne. Se zkušenostmi ale získá respekt k takovému živlu, jako je oceán. Dvakrát jsem zažil srážku s jinou lodí, v jednom hurikánu byla Niké několikrát převržená, jednou jsem byl vymrštěn do moře, ale spoléhal jsem na svou sílu a dostal se zpět na palubu. Na svém těle nesu stopy nesčetných zranění.

Byla některá z nich hodně vážná?
Jizvy a drobné šrámy nepočítám. Jednou mě udeřilo ráhno, které jsem nestihl zajistit. Jeho prasklé kování mi vzalo ret a zbytek zajel do nosu. Byl jsem omráčen a plně jsem se probral až v kajutě. Měl jsem zakrvácený obličej, přeražený nos a uvolněné přední zuby. Ty jsem si vrazil v šoku zpět. Měl jsem štěstí, že mě to nesrazilo do moře. Musel jsem tehdy zamířit k nejbližšímu ostrovu, který se nacházel uprostřed Atlantiku.

Za jak dlouho jste se tam dostal?
Trvalo to několik dní. S pomocí astronavigace jsem si upřesnil polohu a vydal se k ostrovu Sv. Heleny. Skrz fáče jsem slámkou pil kondenzované mléko. Na ostrově mě doktor nejdřív naložil do horké vody, ať se zaschlá krev s gázou odmočí, protože byla jako přirostlá k obličeji. Měl jsem štěstí, že jsem se v podstatě sám dobře ošetřil.

Dá se srovnat tehdejší námořní jachting s tím dnešním?
Dnes je to úplně jiný sport. Všechno je techničtější. GPS navigace je jednoduchá a spolehlivá. Satelitním mobilem vám odborníci podpůrného týmu nahlásí, jaké bude počasí, nebo se zeptáte, kam vám nabalili další plechovku s kávou. Vytratila se z toho ta opravdová samota i velká část dobrodružství. Za mlhy se nedala použít astronavigace a třeba i 14 dnů jste neznali svou přesnou polohu. Mořské proudy vás mohly zanést do neznáma.

Který z oceánů je nejzrádnější?
Jednoznačně Indický. Nejklidnější je Pacifik, tam bouře přicházejí v průměru co devět dní, v Atlantiku zhruba každých pět dní, ale v Indickém co tři. Než se stačí vlny srovnat se směrem větru, tak vítr změní směr. Vlny pak přicházejí z různých směrů a moře je opravdu bouřlivé.

Plavíte se raději sám, nebo s posádkou?
Oboje má pro a proti. Moře prověří každého velmi rychle. Po první bouři vím, s kým můžu počítat a s kým ne. Když je člověk sám, tak zodpovídá jen za své činy, a to sám sobě. Je to však dřina a musíte být pořád ve střehu, i během spánku.

Čím vším jste se na cestách živil?
Dělal jsem třeba řezníka v New Yorku, v Austrálii jsem stavěl dům, na Tahiti jsem vyráběl autokormidla, v Jižní Africe jsem taky stavěl a pokládal 3 000 cihel denně. Musel jsem makat, ať stavbu stihnu do vyplutí. Dělal jsem stavbyvedoucího i zedníka. Investor pak byl trochu nervózní z toho, že vydělám více než on sám.

Kde všude jste narazil na Čechy?
Prakticky úplně všude. I v zapadlém údolí na Tahiti. Ještě častěji jsem ale na cestách potkával Poláky.

Trpěl jste někdy mořskou nemocí?
Budete se divit, ale hodně. Ale dá se to překonat. Zajímavé je, že mořskou nemocí trpí často lidé, kteří se umí dobře orientovat v prostoru. Plavil jsem se jednou s jedním akrobatem, který tu rovnováhu na zemi odhaduje přesně, a na vodě trpěl mořskou nemocí po celou dobu plavby. Většinou to člověka ale přejde do několika dní.

Na cestách jste i hodně fotil a přispíval do řady časopisů i novin...
U fotografování mě mrzí, že jsem nezažil dnešní digitální dobu s vysokým rozlišením a kvalitou barev. Dnes i mobilním telefonem pořídíte pěkné záběry i film. Ty nepovedené hned promažete a nemusíte nic řešit. Dřív jsem v každém přístavu obíhal bary a sháněl led na chlazení vývojky, abych mohl vyvolat negativy přímo na palubě Niké.

Co ještě plánujete?
Mám ohromné množství materiálů ze svých cest, které musím zpracovat. Právě jsem dokončil svou osmnáctou knihu – Na ostrově pirátů. Další bude o Galapágách. Čeká mne ještě hodně práce. V říjnu chystám s přítelem Karlem Pryczkem výstavu v Komorní Lhotce s názvem Za poznáním na a pod hladinou oceánů a moří, na kterou se moc těším a zpracovávám materiály.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.