Jak se stane, že se člověk stane generálním ředitelem takového podniku?
Jednoduše. Přihlásil jsem se do konkursu vyhlášeného ministrem zemědělství a uspěl jsem. Jsem rád, že byl ten konkurs vypsán.
V Povodí Odry to dlouho vypadalo, že se tady umisťovali, hlavně do dozorčí rady, lidé napojení na politické strany. To vypsáním konkursu skončilo?
To nemohu komentovat, takovou informaci nemám. Já mohu mluvit jen za sebe a za to, co jsem napsal ve své vizi, kam by měl podnik směřovat.
Z čeho jste při psaní své vize vycházel?
Ze své více než třicetileté zkušenosti v této firmě. Nastoupil jsem do Povodí Odry v roce 1982, od roku 1992 jsem vedl dispečink.
Jiří Pagáč Osmapadesátiletý absolvent Vysokého učení technického v Brně nastoupil k podniku Povodí Odry v roce 1982. Od roku 1992 zde pracoval jako vedoucí dispečinku, letos se úspěšně zúčastnil konkurzu na generálního ředitele firmy, jímž se také na začátku listopadu stal. Podle vlastních slov je v současnosti největším projektem, na němž se bude ze své funkce podílet, oprava údolní nádrže Šance v Beskydech, jejíž cena se přibližuje 750 milionům korun. Při opravě bude mimo jiné navýšena hráz nebo zpevněno úbočí hory, jejíž svah do přehrady ujíždí. |
V jaké pozici jste na Povodí Odry začínal?
Pracoval jsem ve výpočetním středisku. Na počítačích.
Co taková práce obnášela? To jste už v roce 1982 počítali, jak může vypadat nějaká povodeň?
Ne, to ani zdaleka ne, takové možnosti jsme tehdy neměli. Dělaly se tam výplaty, účetnictví a podobně. Myšlenky na modelování povodňových situací přišly až mnohem později.
V roce 1997 už předpovědi fungovaly?
V době tehdejších povodní jsme měli k dispozici první model, šlo o povodí Ostravice. Úplně první pokusy se dělaly na povodí Morávky, mozkem celého systému byl inženýr Tureček. Morávka byla vybrána záměrně, protože tam byla přehrada. Ale vytvoření takového modelu je nesmírně náročné. Musí se do něj dostat obrovské množství informací o krajině v povodí, šířkách, délkách, hloubkách toků, kde je les, kde louka, kde zástavba, každý tento prostor má jiné odtokové koeficienty. A pak se na ty jednotlivé plochy přepočítávají údaje ze srážkoměrné stanice a vypočítává se, kolik se kam v jakém okamžiku dostane vody.
Co jste dělali předtím, než jste tyto modely měli?
Nic. Museli jsme čekat, co bude voda dělat. V roce 1997 jsme měli jakési informace o povodí Morávky a Ostravice, z jesenické strany jsme podobné údaje neměli.
Takže co jste v roce 1997 věděli dopředu?
Mohli jsme odhadovat, co se bude dít na Ostravici. Kolegové přišli, vzali si naměřená data, kolik napršelo, odešli na své PC 286 nebo PC 386, které tehdy měli, za půl hodiny se vrátili a řekli: když bude takto dále pršet, tak se nám ta přehrada přelije za osm hodin. Vzali si čerstvá data a zase odešli. A za hodinu se vrátili a řekli: když bude takto dále pršet, tak se nám ta přehrada přelije za šest hodin.
Ale z Jeseníků jste tyto informace neměli.
Neměli. Ale prokázalo se, že to funguje, a tak jsme během tří dalších let rozšířili systém na celé povodí.
Kolik to stálo?
Těžko říct, ale moc drahé to ve výsledku nebylo. Z hlediska Povodí Odry šlo hlavně o vytvoření sítě srážkoměrných stanicí, kde jsme vytipovávali místa, kde by ty stanice měly stát. Jedna přišla zhruba na sto tisíc korun, v kraji je jich sto. A ruku v ruce šli s námi kolegové a mapovali ty plochy, kde je les, kde je pole a podobně.
Takže dnes můžete odhadnout kde a jaké výše dosáhne povodeň, ale stejně stále musíte jen čekat, protože vodu nezastavíte.
Nemusíme jen čekat, máme tady vodohospodářskou soustavu. Ta nám umožňuje při povodních průtok regulovat.
Ale přehrady nejsou všude.
Nejsou, ale můžeme například v předstihu informovat obce, co jim hrozí.
Co vlastně nejlépe absorbuje vodu?
Les, louka, pole a nejhorší je zastavěná plocha. Z té odtéká voda do koryta nejrychleji, nejrychleji je plní.
Velkým tématem posledních let je plánovaná přehrada v Nových Heřmínovech. A tam ekologové navrhovali suché poldry namísto hráze, kraj navrhoval velkou variantu, stát se nakonec rozhodl pro střední velikost přehrady. Co je teda dobře?
V Heřmínovech už není prakticky o čem diskutovat, byť je mi jasné, že v té obci to stále téma je. Ale už bylo rozhodnuto. Je tady vládní rozhodnutí a my je musíme respektovat.
A která varianta by byla nejlepší podle vás?
Z vodohospodářského hlediska by byla lepší velká varianta, z hlediska průchodnosti při schvalování pak ta střední.
Vizualizace hráze přehrady v Nových Heřminovech na Bruntálsku.
Podle ekologů ale stačila na ochranu Opavy a Krnova i takzvaná „suchá varianta“.
Všechny námitky ekologů, které se objevily, byly podpořeny studiemi, jiné studie je zase vyvracely. Les, louky a pole fungují jen do určitého okamžiku. Zhruba do desetileté vody. Pak už schopnost akumulace končí. Pak už to, co naprší, odtéká prakticky stejně rychle jako ze zastavěných ploch. Bez přehrady v Nových Heřmínovech se neobejdeme.
Když budou hotovy Heřmínovy, zbude v kraji poslední velké povodí bez přehrady, a tím je Olše. Máte nějaké plány i tam? Na Olši leží Třinec, Bohumín.
Existují plány na stavbu přehrady v Horní Lomné. Ale stejně jako u Heřmínov tady musí nejprve být celospolečenský konsenzus, chuť tu přehradu postavit. O tom musí rozhodnout vláda, my jsme tady jen od toho, abychom to následně případně postavili.
Podle čeho se vlastně rozhoduje, kde bude stát přehrada, kde se postaví jaká protipovodňová hráz?
Existuje norma, podle níž by města nad sto tisíc obyvatel měla být chráněna proti stoleté vodě, menší města proti padesátileté, dvacetileté. A tam, kde to nebylo, tam jsme se snažili ochranu zvýšit.
Ještě je někde velký „průšvih“, kde nejsou město nebo obec chráněny podle normy?
Taková místa samozřejmě jsou. Práce je ještě hodně.
Vy osobně jste příznivcem které varianty. „Betonu“, nebo přírodních opatření?
Musí to fungovat společně. Někde pomohou jen hráze kolem řeky, aby se voda nedostala do obcí, na jiném místě pak ale musíme tu vodu zadržet, tam pomohou suché nádrže.
