Rajderkar zůstává v představenstvu firmy a v Ostravě chce i nadále bydlet.
Jak se těšíte do civilizace?
Nevracím se do civilizace, nikdy jsem necítil, že by tady civilizace nebyla. Naopak, je to tady srovnatelné se západní Evropou, ze které jsem sem přišel. Mně i mé ženě se tady hodně líbí.
Byl jste tady od roku 2011, tedy pět let. Je to klasická doba, po které se generální ředitelé ve vaší firmě mění?
Když se podíváme na minulost, není to tak běžné. Obvykle to trvá tři roky. Jsem od privatizace nejdéle sloužícím generálním ředitelem v Ostravě a jsem na to pyšný.
Byl jste tady tak dlouho za trest, nebo za odměnu?
Byla to velmi hezká odměna. A jsem rád, že budu s Ostravou i nadále svázaný, beru to jednoznačně jako odměnu.
Odcházející šéf ostravské hutě ArcelorMittal Tapas Rajderkar.
Co jste se tady naučil, tedy kromě házení jablek? (Tapase Rajderkara obvinili někteří sousedé, že jim házením jablek poškodil automobil. Soud jej obvinění zprostil. – pozn. red.)
(směje se) To bylo opravdu něco, co jsem si ani ve snu nedokázal představit. Ale v takové pozici se může člověku stát leccos. A jsem rád, že už to je za mnou.
Víte už, proč to tehdy vzniklo? Zda šlo o mstu, závist, nebo něco jiného?
Netuším. Snažil jsem se to vytěsňovat z vědomí, jak jen to šlo, protože mi to přišlo jako naprosto šílené. Mí čeští přátelé mi vysvětlovali, že se takové věci v Čechách čas od času stávají, že na sebe chce občas někdo upozornit a podobně. Bohužel jsem toho nemohl ušetřit mou ženu, která z toho byla hodně vyvedená z míry.
Když tedy pomineme ta jablka, co vám pobyt tady přinesl?
Jezdil jsem do Ostravy, ještě než jsem se tady stal generálním ředitelem, takže jsem věděl, jací jsou tady lidé. Že jsou kreativní, pracovití, vzdělaní. A tím, že jsem s nimi spolupracovat tak úzce, ještě jsem se dalším věcem přiučil. A zdejší tým nasadil laťku hodně vysoko, takže budu všechny další věci posuzovat podle Ostravy. Protože tady je ta laťka zatím nejvýš, co jsem kdy zažil.
Co vám zdejší pobyt naopak vzal?
S tou funkcí je samozřejmě spojena spousta stresů, navíc jsem přišel v době probíhající krize, ale každopádně převažují pozitiva. Ovšem každá krize člověka nějakým způsobem posílí. Navíc právě díky krizi je ostravský podnik silnější.
Za tu dobu, co jste byl tady, jste investovali do ekologických akcí více než šest miliard korun. Jak je těžké říkat svým nadřízeným o takové peníze?
Ta doba, kdy jsme ty investice chtěli, byla hodně těžká. A kdybychom je dnes mohli investovat do modernizace, tak z toho vytěžíme mnohem více. Ale co se našeho života tady týče, byly to dobře investované peníze, jsme jednou z nejekologičtějších integrovaných hutí na světě.
Hutní komplex ArcelorMittal v Ostravě.
A jaké to tedy je, říkat svým nadřízeným o částku dvě miliardy korun?
Je to, jako byste měl čtyři syny, omezené zdroje a každý po vás chtěl peníze. A ve skupině je těch podniků mnoho. Takže když chcete stovku, tak ji dostanete. Ale když chcete dvě miliardy, je to boj. A není to o tom, že by vedení nevěřilo v efektivitu investice, ale těch natažených rukou je mnoho.
Musel jste třeba slíbit, že ty peníze za dva další roky vyděláte?
U ekologických investicí je to trochu složitější. Nedá se tady počítat s finanční návratností. Ten přínos je zde jiný. Ale proběhly samozřejmě i investice do modernizace zařízení a tady se návratnost očekává. A my jsme všechny své sliby splnili.
Čeká vás ještě modernizace ocelárny. Jak se to vyvíjí?
Je to opravdu obrovská investice. Když byl loni v České republice pan Mittal, byla jeho reakce velmi pozitivní a v podstatě jsme čekali jen na to, kdy tu investici oznámíme. Od té doby se ale situace dál a dál zhoršuje a ve hře jsou mnohé další věci, jako například statut tržní ekonomiky pro Čínu. A zdá se, že Evropská unie chce tento statut Číně udělit. A další neznámá je přidělování povolenek CO2. Jediné pozitivum, které vnímáme, jsou ochranná opatření, ale i ta se zavádí velice pomalu. A kromě toho všeho se zhoršila situace na trhu, takže zatím projekt ocelárny nejde dopředu, čekáme na příhodný čas.
Hraje v tom roli i situace v OKD?
Částečně ano. Je to náš strategický partner, ale zásadní roli v tom, zda zde bude nová ocelárna stát, nebo ne, to hrát nebude.
Čili o peníze na novou ocelárnu bude už muset žádat váš nástupce.
Ano, ale i já budu stále součástí toho procesu.
Jde mi o to, jestli s tím požadavkem půjde za vámi, protože jeho nadřízeným budete zřejmě vy.
Ano, to budu. (směje se) A díky tomu, že jsem tady pracoval, budu vědět o co jde. Ale je to opravdu otázka času.
Dáte mu ty peníze, až za vámi přijde?
Ty peníze nemám v kapse já, ale vlastník firmy, bude záležet na tom, jak to investor vyhodnotí.
Čili letos na podzim ještě o nové ocelárně kvůli situace okolo Číny rozhodnuto nebude?
Nebude. Za těchto okolností je složité říct, kdy tomu tak bude.
Odcházíte v době, kdy se v centru Ostravy otevřela indická restaurace. Není vám to líto?
Byla tam jen manželka. Navíc neodcházím z Ostravy úplně, zatím tady budeme se ženou bydlet, budu tady mít kancelář. Navíc já do indických restaurací moc rád nechodím, pokud tam není skutečně indické jídlo. Což je v Evropě málokdy.
Jak se ve vašich očích změnila za těch pět let Ostrava?
Vidím tady hodně změn. A řekl bych, že jsou všechny pozitivní. Alespoň tedy to, co vidím já. Je tady úžasný festival Colours of Ostrava. Trávím tam vždy celé čtyři dny. Od roku 2003, kdy jsem byl v Ostravě poprvé, je ten posun obrovský.
Jak jste viděl Ostravu v roce 2003?
To nebyl tak veselý pohled. Tím nemyslím z hlediska lidí, ale třeba firma tady byla ve stadiu jakéhosi rozvoje. A nebo jak to fungovalo na letišti. Tehdy jsem musel přijet z Vídně automobilem. Ani když člověk v Mošnově přistál, nebyl to nejlepší pohled. To se změnilo.
Odcházející šéf ostravské hutě ArcelorMittal Tapas Rajderkar.
Co říkají vaši známí, když za vámi přijedou na návštěvu do Ostravy?
Měl jsem tady loni příbuzné a moc se jim tady líbilo. Jak místo, kde žiju, tak blízké hory, vzali jsme je na výlet do Prahy.
Proč tady vlastně necháváte rodinu?
Ten první důvod je, že jsem tady opravdu rád a nic nás netlačí k tomu, abych se hned stěhoval. Navíc v mém novém postavení budu muset více cestovat, takže se budeme rozhodovat o stěhování až později. Stěhoval bych se jen z pracovních důvodů.
Co teď budete vlastně v Lucemburku dělat?
Budu mít na starosti všechny podniky ve východní Evropě, které vyrábějí dlouhé výrobky.
Co jste tady v podniku ještě nestihl udělat?
Byl bych rád, kdyby se podařila modernizace ocelárny, ale to už bohužel nestihnu.
Říkal jste, že vás nejvíce zaujali zdejší lidé. Čím jsou jiní?
Kreativnější, zapálenější. Je složité je o něčem přesvědčit, ale když už je přesvědčíte, udělají vše pro to, aby to vyšlo.
Nabídl jste někomu z nich, aby vás následoval?
Ano, samozřejmě. Problém je v tom, že Češi se neradi stěhují.
Čili jste někomu řekl, aby šel s vámi, a on vás odmítl?
Ano, i to se mi stalo.
Jak dlouho huť přežije?
Doufám, že dlouho. Ale jsou tady obrovské hrozby, zvláště pak z Číny. A to se netýká jen Ostravy, ale celé Evropy. Pak by byla jen otázka času, než by zdejší železárny padly. Šlo by jen o to, jak dlouho by investoři chtěli zdejší podniky držet ve ztrátě.
Čili by nastalo něco jako s OKD?
Ano, to by hrozilo. Nekalá konkurence z Číny by mohla evropské ocelářství rychle zahubit.
