Leo Stoklasa a Alice Stoklasová vlastní v Kravařích firmu, která obchoduje s...

Leo Stoklasa a Alice Stoklasová vlastní v Kravařích firmu, která obchoduje s bižuterií a galanterií. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Do tří let budou naše zboží rozvážet drony, věří podnikatelé z Kravař

  • 53
Stoklasovi z Kravař mají úspěšnou firmu, už léta obchodují s galanterií a bižuterií. Jejich snem je využít drony k doručování zboží k zákazníkům.

Patří k největším obchodníkům s textilní galanterií a bižuterií v České republice. Kravařskou firmu Stoklasa založili Leo Stoklasa (L. S.) a Alice Stoklasová (A. S.) už na začátku devadesátých let.

Kdy jste začali s podnikáním?
(L. S.) Začali jsme hned po revoluci, jak jen to šlo.

Byla to výhoda, začínat na začátku devadesátých let, nebo byste dokázali uspět, i kdybyste začínali dnes?
(L. S.) Na trhu jsou obrovské možnosti, myslím, že bychom uspěli i dnes. Ostatním firmám to pořád jde nějak pomalu. Ale výhoda to určitě byla. My začínali díky kovovým knoflíkům ve zlaté barvě. Ty na trhu nebyly a my je začali dovážet.

Odkud?
(L. S.) Z Polska. U nás se nevyráběly. Ale nemohli jsme je dovážet přímo, to tehdy nešlo, museli jsme přes podnik zahraničního obchodu PZO. My si to všechno vyřídili, faktura šla přes ně, za to si nechali deset procent.

Proč nenapadlo ty knoflíky dovézt někoho jiného?
(L. S.) To nevím. Nenapadlo je to. Ale někdo jiný zase dovezl knoflíky z Číny, plastové. A ty byly levnější, lehčí, pěknější.

Dneska se zboží asi hledá dobře, člověk sedne k internetu a má tunu zboží za pět minut. Jak to bylo před příchodem internetu?
(A. S.) Ani jsme nevěděli, jak nám ten internet chybí, dokud jsme o něm nevěděli. Ale nakupovali jsme od firem, které do Česka dovážely, nakupovali jsme i od českých dodavatelů a pak jsme se vydali i přímo za výrobci do zahraničí.

Jak se vám podařilo prosadit před konkurencí?
(L. S.) Pro nás bylo důležité dodávat na prodejny většinu zboží. Být dominantní. A když si pak obchodník rozmýšlí, pokud má málo peněz, komu zaplatí a komu ne, vždy zaplatí tomu, koho potřebuje. A když mu většinu zboží dodáváte vy, zaplatí přednostně vám. A abychom to dokázali, museli jsme rozšířit sortiment.

Takže jste nezůstali jen u knoflíků.
(L. S.) My už toho tehdy dělali víc.

Takže knoflíky nebyly prvním zbožím, s nímž jste obchodovali?
(A. S.) Ne, prodávali jsme třeba nášivky, ale to byl opravdu takový pravěk.

A co byl teda váš úplně první obchod?
(L. S.) To se dá těžko říct, já třeba už v deseti letech roznášel noviny. Je to první kšeft?

To byla asi spíše brigáda. Myslím první obchod.
(L. S.) Pak jsem chodil v létě na brigády, jezdil jsem u mrazíren jako závozník. Pak jsem dělal zvukaře a diskžokeje u různých skupin. To mě bavilo, a tak jsem po studiu na vysoké škole a vojně nastoupil u skupiny Heidi Janků jako osvětlovač. A tam jsme při koncertech prodávali i plakáty.

Takže kšeftík k práci?
(L. S.) To byl možná ten moment, kdy jsem začal podnikat. Třeba ty plakáty jsem si koupil za svoje, protože nikde nebyly, od nějakého kulturního střediska u Jihlavy. Nikdy nepochopím proč, ale koupili si jich tehdy tisíc. A nevěděli co s nimi. A tak jsem je koupil, možná za korunu, za dvě, přidal si na tom deset korun a prodával na koncertech.

Jako co jste byl vlastně zaměstnán?
(L. S.) Nebyla pro nás kolonka, tak jsme byli zaměstnáni jako vokalisté. Dodneška si pamatuji, jaké to byly nervy, když jsme při testu zpívali Ovčáci čtveráci. A k tomu jsem měl ještě funkce řidiče, pomocníka zvukaře a já nevím co ještě. Bral jsem tehdy víc než Heidi. Já měl cesťák, nějakou amortizaci za aparaturu, já bral ve výsledku nějakých sedm stovek za koncert, Heidi možná šest.

Tam jste si vydělal na základ na své podnikání?
(L. S.) Ani ne, na to jsem vybral své prémiové spoření mladých. S Heidi to totiž s úderem revoluce skončilo.

Jak to?
(L. S.) Nikde nás najednou nechtěli. V Bratislavě nějaký chlápek dokonce říkal „Len cez moju mrtvolu“. Pak jsem dělal něco pro Slušovice, ale to také skončilo, mezitím mi jeden řidič ztratil komplet aparaturu a pak už byly ty knoflíky. A pak jsem ji už nepotřeboval.

(A. S.) A pak už jsme byli spolu a začali jsme podnikat. Tehdy jsem ty zlaté knoflíky potřebovala já, šila jsem něco z Burdy. A ty knoflíky nikde nebyly.

(L. S.) My je nakonec sehnali na burze. Tam je prodávali Poláci, tak jsme zapátrali a našli v Polsku výrobce.

Zkoušeli jste i malou privatizaci?
(L. S.) Ano zkoušeli a naštěstí jsme neuspěli.

Naštěstí?
(L. S.) Ano. Ten, co nás přeplatil, dal za ty regály v hodnotě padesáti tisíc asi šest set tisíc. Ale dodnes podniká, má asi pět prodejen galanterie.

(A. S.) Pak jsme se zařadili do takové asociace výrobců a prodejců textilní galanterie, oni pořádali každý kvartál setkání, kam se sjeli všichni výrobci i prodejci.

Výrobců tady asi bylo tehdy hodně.
(L. S.) Bylo. Čechy byly velmoc. Na Slovensku to bylo horší, osmdesát procent zboží jsme díky tomu vozili na Slovensko. Pak se ale odtrhli a všechno to padlo. Celnice ty obchody zdržovaly a zdražovaly tak, že všechno skončilo.

Jaký máte dnes podíl na trhu?
(L. S.) Asi padesát procent.

Společnost Stoklasa

Společnost vlastní stejným dílem Leo a Alice Stoklasovi. Firma má 11 prodejen na území České republiky a patří tak mezi největší prodejce textilní galanterie v zemi. Zaměstnává 250 lidí. Sedmdesát procent obratu tvoří internetový prodej, vedle klasické galanterie prodává firma také bižuterii, včetně stále oblíbenějších korálků pro domácí výrobu.

Jaký podíl na vašem prodeji má internet?
(L. S.) Zhruba sedmdesát procent. Začali jsme s tím docela pozdě, za pár dní to bude deset let od první objednávky. Ale ten podíl se stále zvyšuje. Jsou to sice malí zákazníci, ale je jich hodně. Ale to je naše krédo. Je lepší mít hodně malých zákazníků než málo velkých. Největší zákazník nám dělá asi procento obratu.

A uvažujete i o výrobě?
(L. S.) Ani ne. Při tom, jak rychle se mění móda, není investice do drahých strojů moc efektivní. Pořád se něco mění, lidé chtějí jiné a jiné věci.

Jak se za těch pětadvacet let změnili zaměstnanci?
(L. S.) Dnes jsou jiní. Pokornější. Ze začátku jsme měli se všemi většinou přátelské vztahy, byli to známí. Pak už jsme přijímali lidi, se kterými jsme neměli osobní vztah. A také firma má nějakou pověst a lidé si své práce váží.

Co se podle vás v budoucnosti v obchodě změní?
(L. S.) Těším se, až začnou zboží rozvážet drony. To bude další fáze obchodu.

Takže byste drony chtěl využívat?
(L. S.) Určitě. Věřím, že do dvou tří let budeme lítat. Že se to do té doby technologicky vyřeší a bude to finančně dostupné.