V kanceláři mu visí Surůvka, Hudeček i Ovčáček. Záměrně. „Se všemi těmi lidmi jsem spolupracoval, líbí se mi jejich věci,“ říká ředitel Galerie výtvarného umění v Ostravě Jiří Jůza. „A když nemáme stálé expozice regionálního umění, tak jsem si říkal, že je dám alespoň sem, ať je vidí třeba mimoostravské návštěvy.“
Na post ředitele Galerie nastoupil v červnu 2008. Někdy se v této roli cítí lépe a někdy zase hůře. „Občas mi chybí původní profese historika umění. Nemůžu si zabádat,“ směje se Jůza.
Když mu to povinnosti dovolí, rád si odskočí od ředitelského stolu do sálu, kde vznikají výstavy. Říká, že kontakt s obrazy je vždy nesmírně osvěžující a třeba pro děti nenahraditelný.
Po unikátní výstavě Zářivý krystal, který představil dvě stě děl malíře Bohumila Kubišty, je v Domě umění další výjimečná expozice, tentokrát věnovaná současnému holandskému geometrickému umění.
„Daří se, návštěvníci chodí, některé výstavy jsme dostali i do zahraničí a vznikají monografie. Jsem za to rád, zážitek po výstavě jinak rychle vyprchá,“ říká Jůza. „Dětem nabízíme suvenýry, třeba pexeso, magnetky... Ale jo, patří to k tomu. Já je na té ledničce mám taky.“
Je nová výstava o současném holandském umění vhodná i pro děti?
Řekl bych, že úplně nejvhodnější, protože jde o geometrické umění, abstraktní, nekonfliktní, nezobrazuje se v něm žádná hrůza, nepůsobí depresivně. Často se tam objevují základní tvary, v nichž se dá hra nebo tvořivost dětí dobře rozvíjet. Podle mě je to značka ideál.
A co když mají rodiče sami pocit, že výstavě nerozumějí?
K tomu slouží kroužky, ve kterých se dětem i rodičům věnují muzejní pedagožky.
Na Bohumila Kubištu jsme měli i pracovní listy. Je pravda, že pro novou výstavu pracovní listy zatím nejsou, to bychom měli co nejrychleji napravit.
Jsou i tací, kteří se na výstavu bojí jít, aby nebyli za „blbce“.
Můžou se tak cítit, ale to na nich nikdo nepozná. Lidé by se výtvarného umění neměli vůbec bát. Můžou si půjčit katalog, sednout si na kávu, něco si o tom přečíst a třeba se na to podívat znovu poučenějšíma očima. Minimálně jde o vizuální zážitek, který je podle mě hodnotnější, než kdyby se lidé dívali na akční noční kino.
Zářivý krystal byl loni dominantní, ale nepřilákal tolik lidí jako dřívější výstava Jana Zrzavého. Proč?
Jana Zrzavého si obyvatelé České republiky pamatují jako kouzelného dědečka, který maloval krásné obrazy a kterého znali z televize. Bohumil Kubišta je postava fenomenální, ale bohužel v povědomí lidí zaniká. Navíc jeho obrazy jsou veskrze depresivní, smutné, obsahově složité... Takže čistou potěchu lidé prožili víc u Zrzavého než u Kubišty.
Loňský rok patřil hlavně výstavě Zářivý krystal mapující dílo Bohumila Kubišty.
Po odborné i organizační stránce vám dal Kubišta spoustu práce. Chcete v tom pokračovat?
Každý rok, nebo každý druhý rok, chceme přinést jednu mezinárodní záležitost, aby sem přilákala i lidi mimoostravské. Jinak letos budeme mít výstavy věnované architektuře a v létě představíme Vladimíra Škodu a Františka Mertlu, dva autory, kteří žijí a tvoří ve Francii a jsou v ní úspěšní. A na podzim připravujeme velkou přehlídku Stanislavu Kolíbalovi, rodáku z Orlové, který se stal světovým umělcem.
Na co z toho se těšíte nejvíce?
Na Stanislava Kolíbala, protože jde o člověka s velkým duchem.
Když jste nastupoval na pozici ředitele, přál jste si, „aby se děti do Galerie naučily chodit a aby pro ně návštěva Domu umění nebyla exotická, ale zcela běžná“. Podařilo se?
Rozhodně. Před zahájením Zářivého krystalu jsme zaznamenali obrovský zájem mateřských, základních i středních škol. Galerii jsme otevírali už v osm, museli jsme přijmout externí muzejní pedagožku... Zájem byl mimořádný.
A jak s nimi pedagožky pracovaly? Vodily děti mezi obrazy?
Pracovaly přímo mezi obrazy. Menší děti více kreslily, větší se dozvěděly něco o autorovi.
Ostravský Dům umění v současné podobě.
Jak děti reagovaly?
Užívaly si to, bylo to na nich vidět.
Myslíte si, že pro malé dítě je přímý kontakt s uměleckým dílem v dnešní době důležitý?
Je zcela zásadně nenahraditelný. Živý umělecký materiál je nepřenositelný přes jakékoli médium, protože je v něm kouzlo, které působí jedině naživo.
Máte zatím nesplněný sen, který se týká Galerie?
Chtěl bych, aby vznikla přístavba Domu umění. Jde o velkou sbírkotvornou instituci, která má poklady od roku 1926. Moc se o tom neví. Nikdy nebyly vystavené v úplnosti. Nikdo je nikdy neviděl vcelku. Ani já. Stálá expozice by Ostravě pomohla. Ukázalo by se, že město má obrovskou a kvalitní historii. Za první republiky byla Ostrava, co se týká umění, první po Praze. Navíc Dům umění, byť působí monumentálně, je malý. Máme jen 750 metrů čtverečních ploch. Mohl jsem získat hezké výstavy ze světa, ale museli bychom mít alespoň tisíc metrů čtverečních. Takže příležitosti míjí Ostravu – a je to škoda.
