Voxel (Benátská!, Liberec, 30. července 2016)

Voxel (Benátská!, Liberec, 30. července 2016) | foto: Jan Pešek, MF DNES

Karaoke soutěže v televizi vás nikam nedostanou, říká zpěvák Voxel

  • 3
Na výsluní prorazil mladý písničkář Václav Lebeda, který si říká Voxel, před čtyřmi lety hitem V síti. Text k písničce mu napsal Xindl X. Od té doby kariéra kopřivnického zpěváka postupně vzkvétá. Současné turné se mu podařilo z poloviny vyprodat bez jediného plakátu.

Voxel loni zabodoval v Českém slavíkovi jako hvězda internetu, jeho klipy mají na internetu desítky milionů zhlédnutí a kromě klubů a koncertních sálů boduje i na pódiích velkých festivalů.

„Nebudeme si tykat?“ ptá se hned na začátku rozhovoru čtyřiadvacetiletý zpěvák, který vypráví nejen o své kariéře, ale i o zákulisí hudebního byznysu.

Dveře do světa ti před čtyřmi lety otevřela písnička V síti. Jak se stalo, že ti jako prakticky neznámému zpěvákovi napsal text tehdy už slavný zpěvák Xindl X?
Pracoval jsem v té době s Daliborem Cidlinským, který je kapelníkem a producentem Xindla X. V jeho studiu vznikl základ této písničky, která ještě neměla text. Nazpíval jsem ji nanečisto v takové pseudo angličtině, ale cítili jsme, že s mou angličtinou, která není úplně perfektní, to asi nepůjde. Sám jsem do té doby česky nic nepsal, proto jsme hledali někoho, kdo by nám pomohl. A Cidlinský píseň pustil Xindlovi X, kterému se líbila a slíbil, že nám pomůže. Řekli jsme mu, o čem by to mělo být, a on nám k tomu dodal text. S hotovou písničkou jsme přišli do vydavatelství Championship Music, ti to pustili do světa a byl z toho úspěšný singl.

Ty jsi se jako zpěvák účastnil i různých soutěží. Tam to ale moc nedopadlo...
Prošel jsem si všechny tyto soutěže, ale zjistil jsem, že tam mají producenti snahu toho soutěžícího nějak vytvarovat. U mne ale cítili, že mám svou vlastní představu o tom, co chci dělat. Dostal jsem se sice do semifinále, ale zjistil jsem, že jsou to jen karaoke soutěže, kde se člověk nemůže prezentovat vlastními věcmi. A když se podívám zpátky, tak jen minimum lidí z těchto soutěží se dostalo někam dál. Nemají totiž šanci vytvořit si vztah interpret – fanoušek, který vzniká až s vlastními písničkami, jež si můžou získat srdce lidí, když to člověk dělá upřímně.

Nejsi nakonec rád, že jsi v těch soutěžích neuspěl? Přijde mi, že z řady účastníků se nakonec staly tak trochu cvičené opice televizní zábavy...
Mám na to určitě podobný pohled, ale na druhou stranu je mi těch účastníků líto. Když se tam dostanou lidé, kteří mají sice slušný hlas, ale žádné zkušenosti, zpívali si do té doby maximálně před zrcadlem a najednou jsou v hlavních časech televizního vysílání, tak se z toho obrazně pose... Nejsou na to připravení. Když však budují kariéru postupně, jsou připravení to zvládnout lépe. Ale takhle to je schopný ustát málokdo. Navíc smlouvy pro vítěze jsou nastavené tak, že se z nich stávají produkty té dané televize bez jakékoliv tvůrčí svobody.

Když se vrátím k názvu singlu V síti, nelze si nevšimnout, že umíš internet a různé sociální sítě velmi dobře používat při své propagaci.
Pro mne je to zcela přirozené, protože jsem v tom vyrůstal. Vidím ale, že například starší hudebníci v tom tolik neumějí chodit, není to pro ně tak samozřejmé jako pro mne, když třeba napíšu denně na Facebook fanouškům dvě zprávy o tom, co dělám, nebo odpovím na jejich dotazy. A myslím, že pro generaci mladší, než jsem já, to bude ještě přirozenější. Další výhodou je, že tak jde dělat propagaci zcela bezplatně. Jedním kliknutím můžete pozvat na koncert pět tisíc lidí. Kde jinde by to šlo udělat? Výlepy i reklamy v rádiu něco stojí. I díky tomu máme současné turné, které jedu s kamarádem Pokáčem, už předem z půlky vyprodané, a to jsme nemuseli nechat vylepit jediný plakát.

Tvůj nejhranější klip na YouTube má přes šest milionů zhlédnutí. Máš z toho i nějaký finanční přínos, když třeba youtubery počty kliknutí na jejich videa živí?
Když už má video přes milion zhlédnutí, mělo by to generovat nějaký zisk. Tím, že už mám 25 milionů zhlédnutí mých klipů dohromady, tak bych něco dostat měl. Zatím jsem ale nedostal ani korunu. Řeší se to totiž poměrně složitě přes londýnskou pobočku YouTube, která to rozúčtuje dalším pobočkám, a ta pro Českou republiku je například v Budapešti. Je to běh na dlouhou trať a já doufám, že se mi to podaří vyřešit. Ale peněz za to není až tolik. Za pár koncertů mám určitě více než za klip, který má tři miliony zhlédnutí.

Na klipech si dáváš záležet, jak jsem si všiml...
Určitě. Myslím si, že když člověk vydá singl, tak ho to může pořádně nakopnout. Tím nemyslím klasický fyzický singl, ale mít písničku oficiálně na kanálech jako YouTube nebo ve službách jako Spotify či Deezer (internetové přehrávače nabízející zpoplatněné přehrávání hudby – pozn. red.) a rozeslat ji do rádií. Přitom dostat písničku do rádií je pro mne nejhorší boj. Kdyby ses zeptal jiných interpretů, tak ti řeknou, že pro ně to problém není, že mají problémy například se sestavením turné, což je zase u mě v pohodě. Mně se ale povede dostat do rádia tak jeden singl z pěti. A to nikdy nedokážu odhadnout, proč jedna písnička projde a druhá ne. Nejhorší je, že v rádiích dostává málo prostoru česká hudba. Většinou se přebírají playlisty německých rádií, tedy světové věci, co se hrají v Německu. Dostat se s českou věcí do soukolí, kde je až 70 procent cizí hudby, je těžké.

Na kontě už máš dvě alba. V jaké formě jsi je vydal – ještě jako cédéčka, nebo pouze digitálně? A prodávají se ještě cédéčka?
Na koncertech se cédéčka prodávají dobře, ale v kamenných prodejnách jsou to jen stovky kusů. Pokud člověk nemá kapelu formátu Kabát či Mandrage, nemá šanci, aby se mu ty peníze za CD vrátily.

Co tedy hudebníky v současné době živí? Koncerty? Kolik jich za rok máš?
Určitě jsou to hlavně koncerty. Loni jich bylo 180 za rok. Říkal jsem manažerovi, který koncerty organizuje, ať mne letos trochu šetří, ale když jsem to spočítal, tak těch koncertů je i tak 175. Chtěl jsem mít čas na psaní nových písniček a taky jsem se chtěl vyhnout situacím, kdy je nutné odehrát tři koncerty za den, protože když písničky hrajete už potřetí za sebou, tak to už trochu leze na nervy.

Současné turné, které jedeš se spřízněným písničkářem Pokáčem, máte už teď z velké části vyprodané. Je to běžné?
Nám se to stalo poprvé, že bychom měli až 70 procent vstupenek předem vyprodaných. Je zajímavé, že se to stalo v době, kdy ani jeden nemáme nový singl nebo klip. Jsem přesvědčený, že se to stalo kvůli tomu, že jsme si určili nový směr, tím, že jsme tomu turné dali nějaký koncept. Jmenuje se to Tour, co sedne, a lidé při něm skutečně sedí. Snažili jsme se tomu dát trochu intimní charakter, takže nechybí světýlka a vonné tyčinky nebo zeď, kam můžou návštěvníci psát své vzkazy. Zřejmě to funguje, protože nikdy předtím takový zájem nebyl. Když jsem hrál kdysi v Olomouci, tak přišlo dvacet lidí, teď máme vyprodaný U-klub, kde máme 220 míst na sezení, v Ostravě je to přes tři sta míst. A zájem s sebou přináší i to, že se člověk dostane na zajímavé koncerty a festivaly a navíc s dobrými časy. Už teď mám na léto zabookovaných okolo třiceti koncertů.

Tvé písničky mi přijdou všechny pozitivně laděné. Když si ale člověk pustí rádio, přijde mi, že převládají balady, kde si zpěváci stěžují na svět. Proč jsi zvolil takovou cestu?
Protože jsem cítil, že je potřeba tu pozitivní energii, kterou cítím, předávat dále. Tím, co hraji, také přitahuji na koncerty pozitivněji laděnou skupinu lidí, co si nestěžuje, nenadává u piva a neřeší uprchlíky a podobné věci. Za to jsem taky rád. A s těmi rádii je to asi pravda, protože mi často říkají, že mé písničky hrát nechtějí, protože jsou moc „sluníčkové“. Podobně to schytávám i v některých recenzích.