Jednou ze tří největších sbírek pivních etiket na světě se může pochlubit ostravský sběratel Jiří Kozel. Nevejde se mu do jednoho bytu. Se svým koníčkem začal už ve svých 14 letech. Na sbírání není sám, společně s kamarády se pravidelně scházejí dvakrát do měsíce v rámci klubu Sběratelů pivních suvenýrů, kde jako jeho předseda sestavuje a vydává katalogy.
Kdy jste získal první pivní etiketu?
Někdy ve čtrnácti, to je to období, kdy každý člověk má v povaze, že začne něco sbírat. Bylo to někdy kolem roku 1967, v době, kdy byla tehdejší Československá republika díky politickým událostem hodně světově populární.
Pomohla vám tato popularita?
Když jsme někam psali, protože etikety jsme získávali ze zahraničí díky korespondenci, tak dopisy měly velkou návratnost.
Tušil jste tehdy, že začnete budovat tak rozsáhlou sbírku?
Nelze to předpokládat dopředu, to netušíte. Člověk sbíral spoustu věcí, posléze ale vyhodnotil, že právě tento obor jej nejvíce zajímá. Možná to bylo dáno také okolnostmi doby, že právě pivní etikety pro něj byly tehdy lehčeji dostupné. S tím také souvisely kontakty na sběratelský klub pivních artefaktů a vše se najednou stalo snazší.
Kam až jste se dostal? Začal jste skutečně od té první etikety? Pamatujete si na ni?
To už si nevzpomenu, ale vím, že mi někdo do začátku donesl pár amerických etiket, pak k tomu přibyl dánský pivovar, který měl krásné obrázkové etikety. Tím se velmi lišily od těch našich socialistických, kde se vyjímalo jenom číslo, třeba 12, a jinak to byla fádní záležitost. Ve sbírání mi pomáhal brácha. Jenže od 16 do 20 let jsme se věnovali jiným věcem, oba jsme sportovali. Pak jsme se ale ke sbírání etiket vrátili. V roce 1980 jsem skončil vysokou školu a nastoupil na vojnu. Pár měsíců před nastoupením do služby jsem se poprvé v životě dostal na sběratelskou burzu v Domě kultury Nové huti v Zábřehu. Už tehdy v něm fungoval Sběratelský klub pivních suvenýrů a já se mohl seznámit s jeho členy. Dnes se sbírá jiným stylem, všechno si vygooglujete.
Jaké je vaše postavení mezi sběrateli pivních etiket?
U nás jsem největší, ve světě třetí. Je to na základě přehledů sbírek, vždy na jaře obešlu sběratele celého světa, kteří mi pošlou stav své sbírky. Jeden kolega z Ústí měl více etiket, ale zemřel a nevím, co se s jeho sbírkou stalo. Umístění se stanovuje podle počtu kusů, nejprve absolutní pořadí a pak top ten podle jednotlivých států. Záleží na poctivosti jednotlivců, co uvedou. My sbíráme napůl s bráchou, protože do jednoho bytu by se nám vše nevešlo. Naše sbírka je řazena podle katalogů a podle zemí. Třeba české etikety se řadí i podle různých odstínů. Ale na ty se už nezaměřujeme. Aktuální stav je kolem 418 tisíc kusů. Není to jen o typu piva. Jedná se o tiskové změny značek, různé přetisky, změny cen, změny právní subjektivity pivovarů. Třeba dvanáctka stála 1,70 pak 4,70. Pak se neuváděly ceny vůbec, měnily se národní podniky na koncernové, akciové, teď jsou soukromé.
Pivní tácky vás nezajímají?
Ne, ty ani nevím, kam bychom dali. Etikety mají velkou výhodu v tom, že jsou dobře skladné.
Kam až se vyvinulo sbírání od doby 60. let?
Sběratelství je dnes na rozdíl od minulosti hodně o penězích. Soukromých pivovarů už bude téměř pět set. Objevili se lidé, i na burzách, kteří pochopili, že se na tom dá dobře vydělat. Takže nesbírají, ale prodávají, dělají si proto i známosti v oboru. Mám kamaráda z Litvy, který mi cestuje po světě, a když něco zajímavého získá, tak mi napíše třeba: „Byl jsem v Nepálu, jedna etiketa stojí 2 eura, napiš, co chceš.“ Pamatuju, jak jsme odlepovali etikety z lahví. Byla doba, když jste zašel do pivovaru a dostal jste balík etiket, dnes už se to nestane. Jsou i takoví, kteří zneužívají poptávky mezi sběrateli.
Jste také členem klubu Sběratelů pivních suvenýrů, co tam děláte?
Jako předseda klubu píšu a vydávám i katalogy pivních etiket. Teď o víkendu bude v polských Tychách celosvětové setkání sběratelů, kam se chystám. Už to zdaleka není jen o sbírání. Setkám se s kamarády a bavíme se o tom, co dělají vnučky. Za těch čtyřicet let, co se v tomto oboru pohybuju, se jedná i o osobní přátelství.
Jaké jsou nejzajímavější exponáty?
Je to různé, já si například cením etiket z Monaka. První etikety jsou z počátku 20. století, kdy nahradily pivní lahve s litými reliéfy. Pak vznikly univerzální láhve, zvýšila se spotřeba, a tak se hledala jiná cesta, jak ušetřit. Z 95 % mám etikety, které na láhvích ještě nebyly umístěny. Ty, které byly odlepeny z lahví, se snažím nahradit lepšími exempláři.
A jaký je současný stav sběratelů pivních etiket?
Situace se výrazně změnila. Díky papírkům jsme kdysi cestovali po světě, dnes jsou mladí vybaveni internetem, co jsme zažívali prstem na mapě, si mohou vyzkoušet na vlastní kůži. Obávám se, že náš obor vymře po přeslici, chybí nám mladí. Třeba na Slovensku jsou, sbírají pivní tácky, u nás ne. Takže aby nakonec sbírka neskončila v popelnici, i toho se obávám. V klubu nás je kolem tří desítek členů.
Jak jste na tom s vášní pro pivo?
Kdyby to mělo být podle mě, tak je v republice jeden soukromý pivovar a vaří jeden den v roce. To říkám z legrace, pivo si dám, ale ne mnoho.
Pomohlo vám sbírání etiket i v praktickém životě?
Díky etiketám jsem uspěl v soutěžích zeměpisného charakteru. Člověk je umí zařadit, ví, kam která patří. Jako sběratel mohu říct, že máme nadstandardní vztah s pivovarem Ostravar. Když něco potřebujeme, tak si navzájem vycházíme vstříc. Například potřebovali pomoct s historií pivních etiket Baník na čtrnáctistupňové pivo, na které chtěli navázat. Tak jsem jim je přivezl ukázat. Nakonec z toho vznikla edice fandovských etiket.
