Vylidněné město. Takovým byl Nový Jičín po 2. světové válce. Před ní v něm žilo více než deset tisíc obyvatel, po šestiletém válčení a odsunu německé většiny zůstaly ve městě necelé tři tisíce lidí. To se však rychle měnilo. Opuštěné domy zabydleli nově příchozí, nejčastěji z Valašska a Hané, nechyběli ale ani krajané z Volyně nebo Podkarpatské Rusi.
Počet obyvatel se po několika letech dorovnal předválečné době a rychle rostl. Plány však byly ještě ambicióznější.
Takřka zdvojnásobení počtu obyvatel na více než čtyřicet tisíc a rozsáhlé bourání starých domů s následnou výstavbou panelových sídlišť pro stavitele blízké atomové elektrárny Blahutovice. To byla socialistická vize Nového Jičína do 90. let. Obyvatelům okresního města by tak proklamované světlé zítřky nejspíše nepěkně potemněly. Jenže dříve dorazila sametová revoluce.
Maketa středu Nového Jičína dle vize socialistických plánovačů. Mnohé stihli, velkou část naštěstí nikoliv.
„I tak bohužel v dobách socialismu zmizelo ve městě mnoho historicky cenných budov, jejichž ztráta je nenahraditelná,“ poznamenal zástupce ředitelky Muzea Novojičínska Radek Polách, který nedávno vedl přednášku o ztraceném Novém Jičíně s promítáním dobových fotografií.
Zájem byl obrovský. Pořadatelé dokonce museli do sálu Žerotínského zámku přidávat židle. I tak řada posluchačů stála. Nikomu to však nevadilo.
A pak se už jen vzpomínalo. Například na zbourané domy ve Zborovské ulici, a to včetně pohostinství Cechovní dům.
Nebo na likvidaci jedné strany ulice Dolní brána, tehdy třídy Rudé armády.
„V plánu byla demolice i druhé strany, jenže tam stál dům, ve kterém začali s kloboučnickou výrobou Hückelové. Teprve později založili na okraji města továrnu, dnešní Tonak. Objekt byl památkově chráněný, proto na něj při demolicích nemohli,“ vzpomenul Polách.
Centrum před buldozery zachránili památkáři
Nový Jičín uchránilo od ještě brutálnějšího zplanýrování vyhlášení městské památkové rezervace v roce 1967. Památkáři dobře věděli, co se chystá, proto chtěli uchránit alespoň to, co bylo nejcennější. „Zvláště tehdejší ředitel Vlastivědného muzea Jaroslav Štindl a pražský historik architektury Dobroslav Líbal bojovali, co mohli. Nakonec se snahou po vyhlášení památkové rezervace uspěli,“ připomenul Polách.
Zadáno nejen pro pamětníky |
Buldozery se tak později musely před centrem zastavit. Přesto zvláště výstavba tehdy prosazovaných silničních průtahů na začátku 80. let zničila velkou část města. Dodnes pamětníci například při zmínce o starém autobusovém nádraží nemyslí to, které se před asi patnácti lety zmenšilo a razantně proměnilo, ale ještě starší na Sokolovské ulici.
I další socialistické vize byly velmi smělé. Tehdejší plánovači hodlali na začátku 90. let zbourat takřka všechny domy v ulicích Bezručova, Hoblíkova, Žižkova a nám. Msgr. Šrámka (tehdy Marxova – pozn. red.), místo nich by vyrostly panelové domy.
Ze starých domů měla zůstat jen Základní škola Komenského 68 a vila, kde nyní sídlí úřad práce. Vše ostatní by bylo srovnáno se zemí. Opakoval by se tak scénář s proměnou obytných čtvrtí na sídliště v ulicích Nerudova, Máchova nebo Dvořákova.
Rostly paneláky, obchody a služby ale dlouho chyběly
Začalo se také s výstavbou řady panelových domů v části Loučka, když předtím padly k zemi vesnické statky. To vše v souvislosti s chystaným zahájením těžby uhlí na Frenštátsku a zejména s výstavbou blahutovické atomové elektrárny. Pro dělníky bylo zapotřebí nachystat noclehárny a Nový Jičín byl společně s Hranicemi nejblíže.
Pohled do ulice Zborovská v 60. letech. Stavba silničního průtahu o dvacet později místo zcela změnila.
Naštěstí plány zhatila změna společenských poměrů. Obchodní dům Prior, nyní Hruška, zůstal dlouhá léta rozestavěný. Sídliště Loučka platilo za nejhorší možnou adresu, protože se postavila pouze velká část obytné části, ale druhá strana s obchody, zdravotním střediskem a dalšími službami, která se měla táhnout až k lokalitě Bocheta a staré císařské silnici, mnoho let chyběla.
„Bylo skvělé si připomenout některá místa v Novém Jičíně, kde jsem jako dítě chodila, ale už neexistují. Bylo to takové hezké a smutné vzpomínání současně,“ hodnotila historickou přednášku Ladislava Kedroňová. Přidal se i Bohumil Bezunk. „Rád jsem si připomenul třeba Ztracenou ulici naproti Komerční bance nebo původní podobu divadla,“ poznamenal a připomenul, že bourání pokračovalo i po revoluci.
V posledním čtvrtstoletí tak zmizelo například oblíbené koupaliště s velkým betonovým skokanským můstkem nebo v poslední době budovy uzavřené tabákové továrny.
