Třeba to, jak se ke koním vracel každé ráno ze šachty. „Po studiu na zemědělce jsme si chtěli postavit domek. Jenže ve statku, kde jsem pracoval, jsem měl nějakých 1 200 korun. Soused mi říkal, pojď na šachtu. Tam jsem si přišel na 4 000 korun měsíčně, k tomu náborový příspěvek 9 000 korun na tři roky. Říkal jsem si, že ty tři roky vydržím,“ vzpomíná Valter Broda.
Nakonec na šachtě strávil 33 let. Až do chvíle, kdy v 55 letech odcházel do důchodu. „Tu práci jsem si velmi oblíbil. Na šachtu vzpomínám jen v dobrém,“ říká bývalý dispečer.
Vydělané peníze ze šachty investoval do bydlení a chovu koní. O ty se staral po práci. „Chodil jsem jen na noční šichty. Z nich jsem byl doma před osmou hodinou. Do dvanácti jsem spal, pak jsem se naobědval a šel pracovat kolem domu,“ popisuje běžný den před odchodem do důchodu Broda.
Coby důchodce si může dopřát i víc než čtyři hodiny spánku. Lítání kolem statku a k tomu povinnosti kočího jej ale nutí nezahálet ani v pětašedesáti letech. Jako kočí má Broda nejvíc práce, logicky, v období léta.
„To jezdívám okruhy v Karviné a kromě toho jezdím hodně na svatbách. Letos jsem jich měl už jedenáct,“ podotýká Valter Broda. Za svatbu si bere tři tisíce korun, i když ví, že si někteří kolegové berou třeba dvojnásobek. „Nechci zdražovat. Chci, aby to pro lidi bylo cenově dostupné,“ tvrdí.
Krom toho jezdí zadarmo se seniory v Komorní Lhotce nebo s postiženými dětmi v Třinci. „Tam si beru maximálně za cestu, abych to nemusel doplácet z důchodu. Zavezu je do přírody, do lesů... Ta radost, kterou prožívají, vynahradí veškeré peněžní odměny,“ podotkl muž.
Vezl nejslavnější hokejovou trofej
Občas se jízda kočárem stane smutnou záležitostí. „To bylo v červenci, kdy mi zemřel kamarád od koní. Bylo to jeho přání, tak jsem ho vezl z kostela ve Skřečoni na hřbitov,“ vysvětlil Broda.
Jindy zase panuje kolem jeho dvojspřeží bujaré veselí. Jako třeba v roce 2004, když se v kočáře vezl slavný Stanley Cup. „Otec Pavla Kubiny chtěl putování poháru něčím ozvláštnit. Tak se přes jednoho známého z Třanovic se mnou zkontaktoval a jezdili jsme s ním v Janovicích (v rodišti hokejisty Pavla Kubiny, který v roce 2004 získal v dresu Tampa Bay nejslavnější hokejový pohár – pozn. autora).“
A někdy je jízda kočárem zase pořádný adrenalin. „Jako loni, kdy byl v Ostravě den bez aut a na pozvání kraje jsem jezdil kočárem po městě po hlavní třídě. Na to, že byl den bez aut, tak provoz byl hodně rušný, do toho tramvaje. To už bych asi nechtěl opakovat,“ vzpomíná s úsměvem obyvatel části Českého Těšína–Horního Žukova.
Valter Broda má oporu i doma. Ve všem snažení jej zcela podporuje jeho manželka.
S manželkou pomáhají dívce z Tanzanie
Společně si před lety vzali do pěstounské péče holčičku, ačkoliv již měli doma tři vlastní dcery. „Byla tehdy taková služba, že si lidé mohli na víkendy nebo na Vánoce brát děti z dětských domovů a ty se pak do zařízení zase vracely. Chtěli jsme pomoci, ale nelíbila se nám ta forma. Že budou pár dní s námi a pak se zase vrátí zpět. Tak jsme se rozhodli si ji vzít natrvalo,“ vzpomíná.
Teď, když jsou všechny dcery dospělé a soběstačné, se zase Brodovi na dálku starají o dívku z Tanzanie. „Jmenuje se Fedrosa Pascali a má dvanáct let. Posíláme jí pátým rokem každý měsíc na školné, ošacení a jídlo příspěvek 750 korun měsíčně. S dívkou jsme se nesetkali, ale pravidelně tam jezdí jedna paní z Třince a my pak dostáváme dopisy, její vysvědčení, fotografie a víme, že naše peníze jdou na konkrétní věc,“ podotýká Valter Broda a závěrem dodává: „Život má smysl tehdy, když žijeme pro druhého.“ Brodovi jsou toho důkazem.
