Ostravský veterinář Jan Nytra s malou Rozárkou, která byla nalezena u...

Ostravský veterinář Jan Nytra s malou Rozárkou, která byla nalezena u popelnice. Vlevo veterinářka Hana Barošová. | foto: Alexandr Satinský, MAFRA

Útulky jsou plné. Ještě slepé štěně leželo vyhozené u popelnic

  • 93
Kotce útulku pro malá zvířata jsou plné. V suterénu Veterinární kliniky v Ostravě-Porubě právě teď přechodně žije sedm psů a přes třicet koček, kocourů i koťat. Všichni čekají na nový domov.

Jednu z nešťastnic se snaží uklidnit dobrovolnice Dana Vozníková. „Je tady nová,“ vysvětluje, zatímco bere do náruče a hladí po hřbetě mladou bílo-černou kočku.

„Jsem nezaměstnaná. Nedávno mi zemřel téměř osmnáctiletý kocour. Proto chodím už tři měsíce sem. Zvířata krmím a taky se s nimi mazlím. Vyžadují kontakt,“ říká žena.

Největší pozornosti všech zaměstnanců kliniky i dobrovolníků v útulku se ale v poslední době těší nejmladší člen početné zvířecí smečky. Malá Rozárka.

Veterinářka Jana Barošová (vlevo) s veterinární sestrou Dominikou Foltýnovou představují několikaměsíčního křížence Rozárku, kterou někdo vyhodil k popelnicím.

Černému kříženci, mezi jehož předky patří patrně jezevčík, je teprve šest týdnů. Má se čile k světu. Přitom je malý zázrak, že přežil. Jen pár dní po narození totiž fenečku někdo vzal od mámy a vyhodil na ulici.

„Byla ještě slepá a hladová,“ vzpomíná majitel kliniky Jan Nytra na chladnou sobotu před pěti týdny, kdy mu spící štěně s poměrně mohutnými tlapkami přinesl do veterinární ordinace řemeslník.

Muž vyprávěl, že šel vyhodit odpadky a před kontejnery v Kyjevské ulici v Porubě spatřil na zemi vystlanou přepravní bedýnku od zeleniny a v ní schoulené štěně. Bez rychlé pomoci by dlouho nepřežilo. Proto jej odnesl do útulku.

„Viděl jsem, že chce sát mateřské mléko, ale my zrovna neměli ani štěněcí, protože ho bereme jen na objednávku. Museli jsme na dodávku počkat až do pondělí. Mezitím jsme ale v obchodě koupili Tatra mléko a začali Rozárku krmit. „Kojili jsme co dvě hodiny,“ líčí Nytra.

Ze slepé fenky, která potřebovala neustálou péči, se stalo putovní štěně. Střídavě se o něj doma starali zaměstnanci kliniky, především veterinární lékaři Jan Nytra, Hana Součková a Hana Barošová.

Tu si Rozárka viditelně zamilovala. Je spokojená, když ji lékařka drží v náručí. Snaží se jí olíznout obličej nebo rozkousat jmenovku na oblečení.

A lékařka se ani moc nebrání. „Au,“ vyprskne jen Barošová, když jí rozpustilá Rozárka zapíchne do prstů svoje zoubky ostré jako jehly.

V příštích dnech už bude fenka dost stará na to, aby se o ni mohl přihlásit zájemce ochotný vzít si ji do trvalé péče. Je zdravá, odčervená a očkovaná. „Jen tak někomu ji ale nedáme,“ varuje Jan Nytra.

„Rozárku jsme vypiplali, máme ji rádi a moc nám záleží na tom, aby se dostala do dobrých a hlavně zodpovědných rukou,“ vysvětluje veterinář.