Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zapomenutá krása. Varhaník pátrá na kůrech kostelů po zmizelých skladbách

  15:25aktualizováno  15:25
O varhanách a varhanní hudbě umí vyprávět jako málokdo jiný. A co teprve, když sedne za hrací stůl a rozezní píšťaly obrovského nástroje. Lásku k hudbě i varhanám zdědil Martin Jakubík z Oder na Novojičínsku po svém otci.

Varhaník Martin Jakubík před cenným nástrojem v kostele v Odrách na Novojičínsku. | foto: Jan Smekal, MF DNES

Kromě hry na takzvaný královský nástroj se věnuje i pátrání po zapomenutých a ztracených skladbách našich předků a také dirigování. Se svými soubory koncertuje nejen po celé České republice, ale i v zahraničí.

Hra na varhany je u vás rodinnou tradicí, je to tak?
Jsem již třetí v pořadí tradice Jakubíků varhaníků. První byl můj děda Jan Jakubík, kterého jsem neměl tu čest poznat, protože zemřel čtyři roky předtím, než jsem se narodil, a byl posledním varhaníkem v kapucínském klášteře ve Fulneku. Jeho syn a můj otec Jan Jakubík byl varhaníkem tady v Odrách a přilehlé obci Tošovice. Dodnes mi velice pomáhá. Jsem tedy jeho nástupcem, ale zatímco oni to měli jako koníček, já jsem hru na varhany studoval a je mým povoláním. A další varhaník vyrůstá mezi mými dětmi.

K varhanám jste se dostal kdy?
V dětství jsem chodil do zdejší lidové školy umění, kde jsem ale nebyl příliš podporován, protože zástupci minulého režimu se obávali, že ve mně roste otcův nástupce. Proto mne učitelé přelévali z klavíru na flétnu, na saxofon, na klarinet. Dnes jsem za to vděčný, protože dodnes na všechny tyto nástroje umím zahrát. Ale ke klavíru se mě tehdy báli pustit. A tak jedinou příležitostí bylo zahrát si doma s otcem. Po revoluci, kdy už nebyly žádné překážky, jsem na lidové konzervatoři v Ostravě mohl studovat varhany u profesora Aleše Rybky. Kromě toho jsem přitom soukromě na státní konzervatoři studoval u profesora Karla Brii dirigování orchestru a sboru.

Varhany jsou úžasný nástroj, říká Martin Jakubík.

Varhany jsou úžasný nástroj, říká Martin Jakubík.

Varhany jsou označovány za královský nástroj. Přitom varhaníků je docela málo...
K mé velké lítosti varhanní hudba v chrámech upadá. V řadě okolních měst se kdysi varhanní hudba pěstovala. V dnešní době sedá za manuály varhanních nástrojů kdekdo. Jsou to nadšenci, kteří mají základy hry na klavír, takže zvládnou zahrát duchovní píseň, ale nejsou ve hře na varhany vzděláni tak, aby hráli složitější chrámovou hudbu. Proto své místo tady v Odrách beru jako poslání, abych tuto tradici u nás udržoval. Přitom je vidět, že lidé mají touhu po pořádné muzice. Kvůli tomu tady v Odrách pořádáme na střídačku jeden rok festival duchovní hudby a druhý rok mezinárodní varhanní festival.

Jste nejspíš v širokém okolí jedním z mála hudebně vzdělaných varhaníků. Je to poznat i na vaší vytíženosti?
Samozřejmě. Dostávám pozvánky prakticky od olomoucké katedrály až po Starý Bohumín. Do toho mám navíc svých pět souborů. Jsou to chrámový sbor Chorus Odry, chrámový orchestr Collegium Odry, Oderští trubači, Campagnuollo Barok Ancamble a Trio Campagnuollo. Vystupujeme nejenom u nás. Nejčastěji hostujeme na Slovensku, v Polsku a v Rakousku.

Vy se zabýváte i studiem barokní hudby.
To je oblast, kterou se zabývají mé dva soubory Campagnuollo Barok Ancamble a jeho komornější verze Trio Campagnuollo. Jejich název je odvozen od italského campagnus, což znamená venkovský. Nejsme v Praze, ale tady na venkově a posluchačům chceme nabízet zapomenutá či ztracená díla starých autorů. Umožňuje nám to fakt, že jsem kdysi získal archiv z místního kůru a mohu nahlížet i do archivů okolních kůrů, kde jsou k nalezení skladby mistrů jako Johann Gleinzell, Pavel Josef Vejvanovský, Ignác Reimann či Josef Gruber, kteří sice nedosáhli světového věhlasu, ale přesto tvořili geniální díla.

Jaké máte pocity, když v archivech bádáte a objevujete zapomenuté skladby?
Je to i jakási lítost nad tím, že jsem ty archivy dostal, protože je vlastně nikdo jiný nechtěl. A také touha po tom, aby práce našich předků, nebyla zapomenuta. V jedné nejmenované obci dokonce archivy v rámci plynofikace fary vyhodili na uhlí, ať si to vezme někdo spolu s tím uhlím do kamen na podpal. Naštěstí si toho někdo náhodně všiml a celé mi to donesl, ještě špinavé od uhelného prachu. A dodnes leží na mnoha kůrech, kde se kdysi pěstovala muzika, zapomenuté hudební nástroje a notové materiály a další. Bohužel momentálně nikdo o ně nemá zájem. V pátrání pokračuji dále a je stále co objevovat.

Martin Jakubík patří v tuzemsku k nejlepším varhaníkům.

Martin Jakubík patří v tuzemsku k nejlepším varhaníkům.

Který nález vás potěšil?
Velmi zajímavý objev byl koncert pro sólo varhany a orchestr neznámého benediktinského skladatele a kněze Johanna Gleinzella. Jako autora jej nikdo nezná a nenašlo se od něj dosud nic jiného. Z kronik se o něm ví, že to byl kněz, který se staral o muziku a skládal. Působil v benediktinském klášteře v Broumově, ve kterém jsem měl také možnost nějakou dobu působit jako host a mohl jsem nahlédnout i do tamního archivu. Toto nádherné komorní dílo jsme natočili na CD.

Jste ojedinělí v tom, že vyhledáváte málo známá díla a pak je interpretujete?
Na Moravě ano, nicméně nyní vznikají soubory kolem Brna a více souborů je kolem Prahy. Přitom v zahraničí je to běžná věc, v tomto ohledu jsme u nás velmi pozadu.

Je to dáno i tím, že značná část zdejší oblasti byly Sudety a jejich obyvatelé byli po válce násilně odsunuti?
Zajisté. Naši předkové byli odsunuti, jejich odkaz tady zůstal a archivy čekají, jestli je někdo objeví, nebo naopak zničí. Často cítím smutek, že se člověk setkává s nezájmem, aby se něco oprášilo.

Máte při vší své práci ještě čas vymýšlet plány, co by se dalo udělat nového?
Momentálně je mým hlavním cílem vydržet, nenechat se odradit. Laťka se velmi snadno sundává, ale velmi těžko udržuje nebo pozvedá. A výhledově, pokud to zdraví a okolnosti dovolí, bych byl rád, kdyby se podařilo, aby se oba naše festivaly konaly ne každý druhý rok, ale vždy po roce.







Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.