Ani přistavené židle nestačily. O středeční autorské čtení povídkové knihy Michala Viewegha Zpátky ve hře byl v ostravském Domu knihy Knihcentrum obrovský zájem. Název knihy připomíná, že se třiapadesátiletý Viewegh opravdu vrací do života. V prosinci 2012 mu totiž praskla aorta.
Lékaři ho zachránili, prošel i náročnou rehabilitací. Přesto ještě není zcela zdráv, například trpí výpadky paměti, mívá deprese a přiznává, že jeho život není tím, co býval. Přesto dále píše. A úspěšně.
Včera jste byl v Brně, dnes v Ostravě, zítra v Olomouci. Neubírají vám takové výjezdy moc sil?
Cestování je pro mě opravdu hodně náročné. Zabalit toaletní potřeby, zaparkovat, auto zase najít… Ale besedy s lidmi mě nabíjejí pozitivní energií, a navíc jsou důležitou zpětnou vazbou. Najednou vidím, že to, co dělám, má smysl. Když mám na autorském čtení plno, tak mi to prostě hodně pomáhá. Ale snažím se dlouhé cesty omezovat.
Jak náročné je stále dokazovat, že jste oním slavným spisovatelem? Aby si lidé nekupovali vaše knihy jen kvůli tomu, aby měli dalšího Viewegha, ale aby se dočkali kvality.
Každý úspěch je závazek do budoucnosti. Lidé, kterým se líbila třeba Báječná léta pod psa, tak očekávají, že další knížky se jim také budou líbit. A udržet se čtvrtstoletí v takové formě, aby každá další kniha měla pro čtenáře předpokládanou kvalitu, je značně náročné. A zvláště po mé zdravotní události.
Neuvažoval jste, že s psaním skončíte?
Psaní je můj život. To není nic patetického, to je holý fakt. Psaní mě udělalo, díky psaní jsem se našel, našel jsem sebevědomí, životní styl. Bez psaní nemohu být.
Veronika Vieweghová s manželem v roce 2013.
Dvě dámy si před chvílí při prohlížení vaší nové knihy posteskly, že ilustrace jsou hrozně depresivní. Proč?
Tak nejsou to ilustrace jako do Malého Bobše nebo pro Honzíkovy cesty, ale jsou to věci od renomovaného ilustrátora. Obrázky jsme vybírali s nakladatelem a jsou hodně kvalitní. Navíc i některé povídky v knize jsou temné a nemohou být logicky jiné, protože odrážejí mé nynější temné období.
Proslýchá se, že se s manželkou rozvádíte. Pro mnohé by to jistě byla velmi překvapivá zpráva. Je to pravda?
Ano, nemůžu to vyvrátit, ale nechci o tom samozřejmě více mluvit, je to soukromá věc. Nebudu ale lhát a tvrdit, že to není pravda.
Rozhovors Veronikou Vieweghovou z roku 2009 čtěte zde |
Můžete i takovou věc vnímat jako nový životní start?
To bohužel rozhodně ne. Beru to jako životní prohru a věc, která mě bude stát obrovskou spoustu sil.
Zpátky ve hřeNová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Knihu koupíte na Knihy.iDNES.cz.  |
Ale právě hodně sil budete potřebovat pro zvládnutí zdravotních komplikací
Máme v rodině skvělé vztahy, například oba bráchové mi hodně pomáhají. I mnoho dalších. Ale i má žena mi pomáhá, to musím přiznat, nerozcházíme se ve zlém, dodneška je mi velkou oporou. Více bych však opravdu o našem rozchodu nechtěl mluvit. Bylo by však pokrytecké něco zapírat.
Při besedě s lidmi jste se zmínil i o svém chystaném románu, který se bude opírat o zkušenosti muže, který v osmnácti letech po nehodě na kole ztratil úplně paměť a nakonec se vypracoval na ředitele gymnázia.
Tento námět se mě osobně dotýká. On prožíval to, co já nyní také, ale on to měl krát pět či deset. Nelze to srovnávat. Kamarádi mu řekli, ať s nimi jde na pivo, ale on si nepamatoval, co to pivo je. Nevzpomínal si na nic. On je příkladem, že i člověk s takovým postižením mozku se může znova vypracovat a dostat se až na pozici ředitele gymnázia. Je to obdivuhodné.
Opět zmíním titul vaší nové knihy. Cítíte se už opravdu zpátky ve hře, nebo stále trochu mimo hru?
Název je nadsázka. Je to spíše přání mého okolí, mé rodiny, mého nakladatele a určitě i mé přání.
Jaký by měl být Michal Viewegh za deset let?
Zdravý.
V manželství Vieweghových to skřípalo už před několika lety:
28. prosince 2010 |
