Čeká nás putování nejen báňskou dráhou, po které se na konci 19. století začalo svážet uhlí, ale i po části dráhy košicko-bohumínské, na které v 70. letech minulého století přestaly jezdit osobní vlaky a trať byla dána do užívání revíru.
Na začátku se ukazuje, že jízda po takzvaných vlečkách šachet, navíc legendárním motoráčkem řady M152, je lákadlem pro mnoho lidí. Slezský železniční spolek proto vypravil hned dva vlaky. Oba jsou vyprodané, a celkem si tak jízdu trvající dvě a půl hodiny užívá zhruba 600 cestujících. Průvodci jim jsou zástupci železničního spolku i společnosti AWT, která má provoz na těchto tratích na starost.
Prvním místem, na které nás průvodci upozorní, jsou Heřmanice. Halda vzniklá navršením hlušiny z dolu stále prohořívá. „Něco tam bublá. Kdybyste do ní nahlédli, uvidíte druhohory,“ říká s nadsázkou jeden z průvodců Jan Šrom.
Po nějaké chvíli se dostáváme do Doubravy. „Zdejší provozní stanice je pro nás podstatná tím, že z ní odbočuje trať na Důl Lazy, a to ze strany od Karviné i od Orlové. Ty koleje tvoří takzvaný triangl, to je pro nás důležité, protože tady můžeme otáčet lokomotivy,“ vysvětluje cestujícím zástupce transportní společnosti AWT.
Na horizontu je vidět komín bývalého Dolu ČSA 3, který se původně jmenoval Jindřich. Naše vlaková souprava však pokračuje dále. V Karviné-Dolech projíždíme přibližně čtyřicet metrů od místa, kde dříve stávala staniční budova Hlavní nádraží. Teď ovšem po ní není ani památky...
Nejen šachty, ale také halda nebo vodní jáma
Po levé straně se za okny vlaku objevuje kopeček připomínající další haldu. Ve skutečnosti je to ale rekultivovaná skládka komunálního odpadu. „Dokud nebyla rekultivovaná, tak jí naši dělníci říkali Prior, protože tam našli úplně všechno, co potřebovali,“ podotýká průvodce Šrom.
Nad rámec původního plánu pak souprava pokračuje ještě na vlečku stonavského Dolu ČSM, v jehož podzemí právě toho dne zahynul jeden z horníků. Tuto tragickou událost si ve vlaku připomínáme.
Důl ČSM je z pohledu společnosti OKD v současnosti asi nejperspektivnější, těžba v jeho podzemí by proto měla ještě nějakou dobu pokračovat. „Šachty byly ve své době budovány poměrně rozšafně a investičně náročně. Občas se tak nepotvrdilo, že by pod nimi byla dostatečná nosnost uhlí. To bylo příčinou zániku některých ostravských šachet ještě předtím, než vůbec byly spuštěny,“ vysvětluje průvodce ve chvíli, kdy se vracíme zpátky ze Stonavy směrem na Doubravu a Orlovou.
Po cestě zpět do Ostravy vlak ještě zastaví u vodní jámy Žofie. Cestující si mohou na chvíli vystoupit a vychutnat si zdejší nevšední scenérii. „Já jsem v těchto končinách nikdy nebyl. Jsem z Frýdecko-Místecka a je to pro mě netradiční zážitek. Ta architektura, zkrátka všechno,“ svěřuje se pasažér Milan Junga.
Jeden z průvodců pak vysvětluje smysl vodní jámy. „Poté, co se zavřely šachty ostravské a petřvaldské části, začala důlní voda vzlínat. Vodní jámy udržují spodní vodu, aby se nepřelila do karvinské části.“ Po několika minutách místo opouštíme.
Z vrchu už můžeme vidět ostravský dopravní terminál Hranečník. Je tak zřejmé, že se blížíme zpět do železniční stanice Ostrava-Střed, která ten den byla startem i cílem naší nevšední výpravy. Tady končí unikátní jízda vedoucí přes místa, na které se cestující běžně nedostanou. Kdo ji zatím nestihl, nemusí smutnit, spolek je organizuje opakovaně.
