„Ta práce mi nikdy nezevšedněla, chlapi se na mě těší a často se po ‚Oldovi‘ ptají, když mám volno,“ říká pětašedesátiletý hospodský, nalévající několik štamprlí kořalek a čepující pivo, přestože je teprve devět hodin ráno.
„Někteří hosté holt pijou od božího rána,“ říká Šebesta a vzpomíná, že k povolání výčepního ho přivedla babička. „Říkávala, že je to poctivé řemeslo, které lidi budou potřebovat v každé době,“ vypráví hospodský, který za padesát let v jednom podniku zažil spousty rvaček i různých lidských osudů.
Oldřich Šebesta za svůj profesní život načepoval moře piva.
„Dneska se nepije tolik jako třeba za minulého režimu. Už se tolik neutrácí. S tím právě souvisí i rvačky. Kdysi bývaly na denním pořádku. Chlapy jsme s kolegy vždycky od sebe odtrhli, někdy ale musela zasahovat i policie,“ pokračuje výčepní a vybavuje si obzvlášť tragický příběh.
„Dva chlapi se tu za bílého dne hádali kvůli nějakému dluhu. Jeden z nich pak vytáhl nůž - a vražda byla na světě,“ popisuje výčepní, který ale ani tak o změně povolání nikdy neuvažoval. „Čepovat pivo mě vždycky bavilo, je to umění. Navíc teď máme ve sklepě tanky a to je pak práce za pípou jedna radost,“ vysvětluje.
Štamgasti chodí často na pivo právě kvůli „starému známému“ hospodskému. „Chtějí se svěřit, postěžovat si. Sloužím i jako dobrá vrba, která tajemství udrží,“ usmívá se výčepní.
