Tedy s bývalými, kvůli cestě se musel vzdát několika pracovních úvazků. „Pracoval jsem v Havířově na záchranné službě. Napřed na plný úvazek šest let a polední rok na dohodu, protože jsem začal profesionálně dělat ještě hasiče,“ říká muž, který je navíc od svých osmnáctin lektorem první pomoci.
Pomáhat lidem je pro něj životním posláním, kterého se chce na několik let vzdát kvůli své další vášni, cestování. I když ne tak úplně. Cestovatelské prožitky chce propojit s těmi záchranářskými. V průběhu cest bude navštěvovat hasičské i záchranné stanice a zjišťovat, jaké tady mají lidé podmínky k práci, zázemí a jaké používají postupy. „Mám připraveny nějaké otázky, na které se jich budu ptát. Zároveň se budu snažit nafotit jejich techniku a zázemí,“ vysvětluje rodák z Karviné, který v současnosti žije ve Stonavě.
Na motorku nemá dost peněz
O tom, co uvidí v zázemí hasičů a záchranářů napříč světem, i o cestovatelských prožitcích, pak chce psát články. Ačkoliv je vášnivý motorkář, na cestu vyrazí na moderním skládacím kole. Hlavním důvodem je, že na ni momentálně nemá dostatek peněz.
Svůj sen si tak splní na skládacím kole. „Přemýšlel jsem nad kolečkovými bruslemi, koloběžkou i motokolem. Nakonec jsem zvolil skládací kolo. Jeho největší výhodou je skladnost, dá se složit do takové kostičky. Nenastrojené váží 18 kilo, má dobrý posez, relativně velká kola na skládačku. Dobře se na něm jezdí,“ říká Marek Balicki. Netvrdí, že celou cestu absolvuje právě na kole, je otevřen i dalším způsobům cestování – třeba autostopu, vlaku, autobusu...
„Mým cílem je vydat se do světa. Jak to udělám, je mi vesměs jedno. Nepotřebuji si nic dokazovat,“ podotýká.
Více lidí = větší prodlevy. Pojede sám
Cesta by měla trvat čtyři roky, třicetiletý muž se na ni vydá v nejbližších dnech, pojede sám. „Mám na motorce procestovanou Evropu a například do Rumunska jsme jeli v šesti. Bylo špatné počasí a ti kluci to brali jinak než já. Já chtěl hodně cestovat i za špatných podmínek. Do toho pauzy na cigarety, kávičky. Sladit se s ostatními lidmi při cestování není jednoduché. Navíc když cestujete sami, tak se vám lidé v těch navštívených zemích více otevřou,“ popisuje Balicki své zkušenosti. Navíc, jak sám podotýká, asi by těžce hledal člověka, který by chtěl strávit takovou dobu na cestách od jedné hasičské zbrojnice k další.
Vyjet chtěl Stonavan podle původních plánů dříve, ale přípravy na cestu se protáhly. „Když to chce člověk udělat trochu zodpovědně, tak je třeba zajistit spoustu věcí. Očkování, bankovnictví, pojištění, víza, spaní, naplánování cesty – i když k tomu jsem se pořádně ještě nedostal,“ říká s úsměvem.
Vysněný Nový Zéland. Obavy z Afriky
Ačkoliv kvůli zařizování víz musí mít alespoň nějakou představu, kudy se vydá. „V první etapě do Asie. Tam to musí nějak časově sedět, a pak se uvidí,“ podotýká. V Asii by se chtěl věnoval freedivingu. Poté by se rád podíval na Nový Zéland, přestože zatím nezískal pracovní vízum.
K vysněné destinaci patří i Kanada. Naopak největší obavy v něm vzbuzuje Afrika. „Ta mě láká nejméně. A to z důvodu nestabilní politické situace, i kvůli přespávání,“ podotkl Marek Balicki. Spát by totiž chtěl nejčastěji jen tak pod širákem nebo v hamace. „Ale beru i stan,“ podotýká s tím, že sbalit se na čtyři roky na kolo není žádná legrace.
„Nicméně hodně mi pomohl jeden obchod, který se specializuje na cestování do sedmi kil. Má široký sortiment lehkých věcí – od kartáčků přes lehké karimatky. Tam jsem utratil hodně peněz, ale ušetřil dost kilogramů,“ vysvětlil.
Vyrazit chce v nejbližších dnech. Jak říká, je to jeho cesta, a třeba se místo za čtyři roky vrátí už za rok. A nebo taky vůbec... „Ale cestuji teď, protože můžu. Rodiče jsem si svým touláním už vycvičil, kamarádi tady budou, až se vrátím, a vztah teď nemám,“ dodává Stonavan. O jeho cestě se můžete dočíst více na jeho stránkách www.zachranarnacestach.cz.
