Když před padesáti lety jako učitelka zakládala školní sbor na Základní škole Víta Nejedlého, odstartovala tím Eva Šeinerová v Karviné tradici vynikajícího sborového zpěvu, která přetrvává do současnosti.
Za sborem od počátku hrdě stáli horníci, i proto si začal říkat Permoník. Jeho sláva dávno překročila hranice tuzemska, zpěvákům tleskal sál v letech 2013 a 2016 v Carnegie Hall a uznale mu pokyvovalo japonské publikum.
K padesátiletému výročí Permoníku dostala sbormistryně od karvinských radních v úterý 26. dubna čestné občanství. A to navzdory tomu, že z Karviné nepochází.
Odkud tedy vlastně jste?
Ze Zlína. Do Karviné jsem se dostala v roce 1966 poté, co zde manžel získal práci a byt. Ten jsme sháněli velmi usilovně a manžel byl ochotný vzít práci kdekoliv, kde dostane byt. Když jako vystudovaný knihovník viděl v novinách inzerát, že v Karviné shánějí ředitele knihovny, a bylo to i s nabídkou bytu, hned se toho chytil.
Slyšela jste předtím o Karviné?
Vlastně jsem o ní slyšela v souvislosti s ostravsko-karvinským revírem. Proto ve mně zakořenila představa, že Karviná je vlastně součástí Ostravy. Když jsme si chtěly s tetičkou město poprvé omrknout a vydaly se sem, hledala jsem ji hned od vjezdu do Ostravy. Těch 24 kilometrů, nebo kolik to je, mi pak přišlo nekonečných. Už jsem tušila, že to bude jinak. (směje se)
V roce 1966 jste jako učitelka v Karviné založila Školní sbor Víta Nejedlého, čímž jste odstartovala historii Permoníku (tak se soubor jmenoval od roku 1971 – pozn. red.). Jaké byly začátky?
Krásné. Na ta první děcka to bývají vždy nejsilnější vzpomínky. Učila jsem šest let ve Zlíně, ale tady to bylo zase jiné. Měli jsme patronátní důlní závod, kde jsme při různých příležitostech vystupovali. Jednou jsme zpívali něco latinsky a po vystoupení ke mně přišel jeden z horníků a říká: Co je to učíš, co to je za písničky? On na mě takhle vybafl, navíc mi hned tykal, na což jsem nebyla zvyklá.
Jak jste reagovala?
Zvedl se ve mně adrenalin a řekla jsem mu něco v tom smyslu, zda chce, aby ta děcka taky fárala, až vyrostou, nebo aby si rozšířila obzory... Já jsem si ale potom uvědomila, a za to mu jsem dodnes vděčná, že chyba byla vlastně na mé straně. Že pokud vystupuju pro danou skupinu lidí a chci prezentovat něco jiného než populární hudbu, tak to musím nejprve v úvodním slovu vysvětlit. Pak se z nich stávají pečliví posluchači. A z našeho sboru a horníků se stali přátelé.
O čemž svědčí i název. Kdy jste se stali Permoníkem?
Bylo to v roce 1971. Na jedné hornické akci v Obecním domě Družba jsme se potkali s druhým sborem, který ve městě působil. Poté nám bylo nabídnuto, abychom se spojili a nepatřili už pod školy, ale pod Družbu a patronem se stal důl ČSA. Pak jsme hledali vhodný název, který samozřejmě měl symbolizovat něco hornického. Můj manžel si vybavil postavičku Permoníka.
Padaly i jiné návrhy? Havířov taky mohl být klidně „Čestprácov“.
Ne, to bylo tak rychlé a tak se nám to zalíbilo, že jsme zůstali u toho Permoníka a na jiné varianty, které by padly, si nevzpomínám.
Zmínila jste vašeho manžela. Ten už také neodmyslitelně patří k souboru Permoník. Jak se to stalo?
To bylo někdy po roce 1971, kdy se o Permoník začal zajímat. Navíc jsem si mu často stěžovala, jak se k nám někteří lidé chovají a že by bylo zapotřebí mít tam po ruce chlapa. Nakonec s námi začal jezdit a opravdu i přístup lidí byl jiný. On navíc naplno uplatnil své manažerské schopnosti, které v sobě má. Měl kontakty, uměl komunikovat s každým, nebál se žádných velkých funkcionářů. Nechodil prosit, ale chodil s tím, že to my jim děláme službu, a ne oni nám.
I díky jeho schopnostem jste poznali kus světa, koncertovali nejen po Evropě, ale i v Číně, Japonsku, Spojených státech amerických. Kdy jste měla s Permoníkem nejsilnější zážitky?
Bylo to z chvilek na zkouškách. Když jsme dělali něco hodně složitého, současného, do čehož jsme se ještě snažili vdechnout duši. Víte, to považuji za klíčové a za svůj největší úspěch. Přesvědčit ostatní, že my se nejprve musíme shodnout na pocitech, které v nás ta hudba vyvolává. Teprve pak si myslím, že ten výklad může dojít k tomu divákovi. Když je zpěvák veden jen notovým zápisem, tak nic nepředá.
Je tohle předností Permoníku?
Ano, to je naše největší přednost. Hudba má sílu, když je sdílená. I proto zpíváme bez not. Výraz je to, co lidi vtáhne do děje.
Je před vámi ještě nějaký milník, kterého byste chtěla s Permoníkem dosáhnout?
Není. A myslím, že ani není potřeba. Největší štěstí je tady to společenství. Ty vazby, které v tom sboru děti získají. A pocit sounáležitosti, když se něco podaří, i to, jak se vzájemně mezi sebou motivují. Z toho mám radost a to je důležité.
