Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Zavírání šachet je mi líto, ale dalo se to čekat, říká dlouholetý havíř

  17:55aktualizováno  17:55
Zdravil Gottwalda, od Husáka dostal řád, medailí má nepočítaně. Někdejší hornický úderník, dvaaosmdesátiletý Karel Změlík, prožil nejlepší léta svého života na Dole Paskov.

Celoživotní havíř Karel Změlík ukazuje jedno z mnoha ocenění za svou práci v podzemí. | foto: Adolf Horsinka

„Horník, to je člověk, který vynese na povrch hořící kámen a ten dá lidem světlo i teplo,“ říká o své profesi Karel Změlík, který na Paskově do roku 1985 pracoval jako vrchní předák. V pátek poslední šachta tohoto dolu ukončila těžbu uhlí.

Jak jste se dostal k hornictví?
Já jsem byl jeden z těch, co se dostali k hornictví prostřednictvím Lánské výzvy. To bylo v roce 1950 a já přijel do Ostravy. Šel jsem od Frýdlantských mostů k Šalomounu (tehdejší šachta Šalamoun v místech dnešní zastávky Frýdlantské mosty v centru Ostravy, pozn. red.) a celou dobu jsem brečel. Ovzduší bylo samý prach. Prvního května. Druhého května jsem se hlásil na šachtě Šalamoun, ještě jsem neměl čtrnáct let, bylo mi třináct a půl. No a v červenci jsme jeli za prezidentem Gottwaldem do Lán.

Jak to tam tehdy vypadalo?
Bylo nás tam asi deset tisíc, všechno zajišťovali vojáci, spali jsme ve stanech, prezident Klement Gottwald tam přišel, normálně mezi námi chodil.

To ale nebylo vaše jediné setkání s prezidenty.
Ne. Byl jsem třeba za prezidenta Husáka na Pražském hradě, dostal jsem tam nějaké vyznamenání a vykládal vtipy o Husákovi.

Jak se na Hradě vykládají vtipy o Husákovi?
Jednoduše. Po slavnostní akci ve Španělském sále se otevřely vedlejší dveře a tam byly přeplněné stoly se vším, co člověka napadlo. A byl tam taky bar, u kterého seděli tři chlápci a měli otevřenou láhev. Tak jsem si k nim přisedl a dali jsme se do řeči. A já tam říkal ty vtipy na Husáka, co jsem znal. Bavili jsme se nějakou dobu, vypili do toho pár štamprlí a já se jich zeptal, co tam vlastně dělají. Ten první řekl, že má na starost veškeré občerstvení. Ten druhý pak, že má na starost květinovou výzdobu. No a ten třetí, že je šéfem ochranky. Takže jsem mu řekl: „Tak to asi půjdem, že?“

Měl jsem štěstí, nikdy mě na šachtě nezavalilo, říká Karel Změlík.

Měl jsem štěstí, nikdy mě na šachtě nezavalilo, říká Karel Změlík.

A šli jste?
Nešli. Řekl mi, že se mu líbím, jsem fajn chlap, že mě nechá. A když jsme odcházeli, tak se ke mě přitočil ten šéf přes občerstvení, dal mi do ruky krabici a v té bylo šest lahví vína. A ten přes květiny mi dal obrovský pugét, abych jej rozdal v autobuse ženám.

To se jim asi líbilo.
Ano, takových květin tehdy moc nebylo. Ale nejlepší na tom bylo, když pak k nám, už při odchodu, přišla tehdy mladá známá herečka a loudila korunu na metro. Tak jsem jí řekl, že i na korunu se v Ostravě musí pracovat, tak že ji jí dám za pusu.

A políbila vás?
Ano. Dal jsem jí pak asi dvě koruny (směje se).

To už jste byl na Hradě jako jeden z nejznámějších horníků své doby. Kdy jste poprvé fáral?
Zhruba ve čtrnácti letech. A od té doby jsem u toho zůstal. Chvíli jsem uvažoval, že bych se dal na studia, ale byl jsem sirotek. Tož jsem si řeknul: „A kdo tě bude živit, ty cype? Odejdeš na studia a kdo tě bude živit?“ Tak jsem napsal Gottwaldovi, ať mi stát půjčí, že až budu vydělávat, že to všechno splatím i s úroky.

A co vám odepsal?
Napsali mi z prezidentské kanceláře, že to zákony nedovolí a že to není možné. Musel jsem se o sebe starat sám. Tak jsem začal robiť a jak čuchneš k penězam, už to bylo jine. Život byl krásný. Vypijem si na to.

Kolik jste tehdy bral peněz?
To se ani neptejte. Když jsem dal manželce první výplatu po svatbě, tak to tehdy v Tesle, kde pracovala, chodilo z ruky do ruky a nikdo nevěřil , že se dá tolik peněz vydělat.

A kolik jste tedy měl?
1 500 zálohu a 3 500 jsem dobíral. Nejlepší obývák, ohýbaný ořech, tehdy stál jedenáct tisíc.

Kde všude jste fáral?
Před Paskovem jsem fáral na Trojici. Nejdřív jsem tam „mačkal perko“.

To je co?
To znamená mačkat spouštěč sbíječky (směje se).

Kolik jste toho museli ručně nakopat?
Každý den šest tun. To byla norma. Norma něpoddajna.

Co bylo pak?
Pak jsem tam dělal štajgra. Ale ještě předtím jsem ještě robil s Miskou. To byl pozdější ředitel OKD. Pak jsem každému říkal, že máme stejné vzdělání. (Jaroslav Miska byl úderník, který se později stal generálním ředitelem OKD. Absolvoval pět tříd obecné školy, tříměsíční havířský kurz a šestiměsíční kurz nadkopních - pozn. red.) No a z Trojice jsem v roce 1967 přešel na Paskov.

Byla to velká změna?
Paskov byla výborná šachta. Je to hlavně o lidech. Ale zažil jsem tam i hrozné chvíle. Když se strop prorve, a vy pod sebou máte devadesát lidí, tak to není nic dobrého.

Byl jste někdy zavalený?
Já jsem měl vždycky štěstí, nebyl.

Ale zažil jste velký výbuch na Paskově v roce 1970, kdy zahynulo 26 horníků.
To ano. Měl jsem zrovna volno, druhý den jsme tam měli fárat. To si nepřejte vědět, jak to tam vypadalo. Strašné.

Dodnes se přesně neví, co se tam vlastně stalo.
Nikdy se to nevyšetřilo. Ale já myslím, že za tím stála lidská chyba. Na Paskov přišli Trojičáci, kteří ale neměli zkušenosti s průtržovými slojemi, s metanem. Myslím, že při trhacích pracích přeskočila jiskra a bouchlo to.

Co bylo pak?
Pak jsme museli jezdit po pohřbech. Tady i na Slovensku. Tam nás chtěli i zbít, že jsme je zabili, že za to můžeme.

Co říkáte na to, že Důl Paskov končí?
Staříč, Chlebovice, všechno to končí. Je mi to líto, ale dalo se to čekat.

Proč myslíte?
Na Trojici se těžilo v takových podmínkách, že se lezlo po břiše, člověk se nemohl otočit. Tak se tehdy dobývalo uhlí. Dneska se obrovské sloje nechávají v dole. Jsou obrovské náklady. Kdysi dostal havíř sbijak, helfra a lopatu a rubalo se. Později, když se na kombajnu pokazil nějaký šroubek, tak ten stál půl výplaty. Ty náklady vyletěly hodně nahoru.

Sledoval jste dál dění na šachtách?
Já jsem ze šachty odešel, ale pořád tam pracovala moje dcera, kontrolovala interferometry (měřicí přístroje - pozn. red).

Jak se dostala na šachtu?
Když se vyučila švadlenou, dostala na výplatu 400 korun. Tak jsem jí řekl, že to nemá ani na housky a domluvil jsem jí místo na šachtě. Zrovna teď odešla do důchodu, propustili ji. Ale co se dělo na šachtě jsem sledoval i jinak, třeba hlavní inženýr mi párkrát poslal kazety co se tam děje.

Vy jste na šachtě skončil kdy?
V roce 1985. Šlo to hodně rychle. Na prohlídky jsem chodíval k nějakému doktoru Slepičkovi. Ten vždycky říkal, že mám plíce jak novorozeně, že tady budu fárat ještě padesát let. No a jednou tam ten Slepička nebyl a já říkal tomu druhému doktorovi: „Pane doktore, podívejte se na mě pořádně. Vždyť já takovou dobu dělám v jedničce (nejtěžší prostředí, vysoká prašnost a podobně - pozn. red.)“. No, to bylo v úterý. A v pátek jsem měl doma dopis, že mám s okamžitou platností zakázané fárání. Tak jsem byl ještě nějakou dobu na povrchu a pak jsem šel, v padesáti, do důchodu.

Poznal jste i jiné šachty?
Fáral jsem na Slovensku i v Rusku. Tam jsem byl na osmi šachtách.

Jak to tam vypadalo?
Ruské hornictví se mi líbilo. Bylo o něčem úplně jiném než to naše. Tam když jim v rubáni překážela noha od pancéře, tak přišel svářeč a tu nohu upálil. A já mu říkám: „A metan nět? Gaz nět?“ A ten Rus jenom mávnul rukou a řekl: „Á, němnožko“. A bylo hotove. Ale poznám, co je umělý pořádek, co je uklizené jenom kvůli delegaci. A tam měli v rubáních přirozený pořádek. To se mi líbilo.

Jak to bylo při rekordech?
To bývala velká sláva, to se pilo i dva dny v kuse. Když jsem v osmdesátém pátém roce odcházel, měla brigáda na vkladní knížce 250 tisíc korun.

Kolik jste jich měl?
Těch rekordů bylo několik. Některým ani nechtěli věřit. Po jednom přijeli Angličané, výrobci, kteří nevěřili, že to jde s tím pluhem dokázat.

Jak na tu dobu, kdy jste fáral na Dole Paskov, vzpomínáte?
Víte kdy havíř pozná, že byl dobrý? Já jsem byl předák. Pracoval jsem s lidmi. Žehlil jsem jejich průšvihy. A že jste dobrý poznáte podle toho, jak se k vám chovají, když už nejste šéf. A ke mě se dodnes chovají dobře, hlásí se ke mně, z toho mám radost.

Kolik jste dostal medailí a řádů?
Těch bylo moc. Řád práce, Za pracovní obětavost, Za vynikající práci, Řád Rudé hvězdy práce a mnoho dalších. Co všechno jsem dostal, to už ani nevím.

Litujete něčeho?
Ano. Před pár roky jsem prodal svou hornickou uniformu i s medailemi. Nevím, co mě to napadlo. Taková blbost. Za pár tisíc nějakému vetešníkovi z Havířova...





Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.