Pokud by však někdo čekal pohodovou práci se zvířaty, mýlil by se. Často to je dřina a boj s lidskými stereotypy. Práce navíc stále přibývá.
„Lidé se o přírodu stále více zajímají, a v mnohých ohledech tak bude naší činnosti stále více zapotřebí,“ tuší zároveň vedoucí bartošovické stanice Petr Orel.
Při pohledu na plnou stanici to vypadá, jako kdyby zvěře v přírodě přibývalo, což pak vede k častějším příjmům pacientů.
Rok od roku nám sice narůstá počet příjmů, ale rozhodně bych se neodvažoval tvrdit, že to je větším počtem zvěře v přírodě. Podle mého názoru to je zvýšenou publicitou, že lidé více vědí o záchranných stanicích, nejen o Bartošovicích. A zejména spousta druhů zvěře se stále více vyskytuje okolo lidských aglomerací, řada ptáků a savců se lidem přibližuje. Třeba zajíci ve městech nikdy až na výjimky nebývali, ale nyní jezdíme pro jejich mláďata například k pískovištím.
Co zvěř na městech tak láká? Vždyť tam na ni číhá řada nebezpečí...
Jejich chování ovlivňuje fakt, že zemědělská krajina pro řadu druhů přestává stačit. Vysazují se monokultury, například kukuřice a řepka, proto se často nemají čím živit. Naopak okrajové části měst se svými travními porosty jsou pak mnohem atraktivnější. Stahují se prostě tam, kde mají pestřejší potravní nabídku.
Kolik zvěře stanice zvládne přijmout?
Loni jsme přijali 1 560 zvířat, každoročně se její počet zvedá o stovku, případně ještě trochu více. A naší roční kapacitu, kterou jsme schopni zvládnout, odhaduji tak na osmnáct set, možná dva tisíce. Záleží na druhovém rozdělení a náročnosti péče. Na začátku osmdesátých let jsme přijímali tak padesát zvířat ročně, v roce 2000 už to bylo asi osm stovek a číslo dále roste. Někdy se ale už musíme dotknout stropu a musí se to zastavit.
Jak se stanice financuje? Stále více pacientů nejspíše vyžaduje vyšší náklady.
Samozřejmě. Navíc letošek je komplikovaný tím, že ze státních prostředků jsme dostali polovinu toho, co loni. Státní příspěvek tvoří nějakých deset procent, není sice rozhodující, ale je to na hospodaření znát. Naštěstí velmi dobře fungují obce, města a další, to musím zaklepat. Obrovským způsobem však narůstá byrokracie. Nesmírně si vážíme příspěvků měst, ale kvůli tisícikoruně často musíme zvládnout obrovskou administrativu. Všude jsou jiné grantové podmínky, málem aby se u nás této činnosti plně věnoval jeden člověk.
Přispívají na provoz také dárci?
Jistě. Darů od firem a lidí přibývá, což je dobře. Možné jsou příspěvky, adopce zvířat a další možnosti. S dárci komunikujeme, jednou ročně je pozveme do stanice. Občas se dokonce objeví i prostředky získané závětí, lidé se na tuto možnost ptají několikrát do roka. Například loni nám jedno dědictví pomohlo dofinancovat návštěvnické středisko. Ale na druhé straně máme i dědické řízení, které skončilo u soudu.
Proti zdědění financí stanicí se postavili příbuzní zesnulého?
Asi tak. Je to nepříjemné, ale co se dá dělat.
Co vás ještě letos ve stanici čeká?
Máme ještě rozpracovaný jeden projekt za zhruba půl milionu korun na dovybavení návštěvnického střediska, což budou další interaktivní prvky, například hlasy ptáků. Součástí bude i expozice archeologických nálezů v Poodří. V hodnocení projektů jsme dopadli nejlépe, ale nyní musíme vše stihnout do konce roku.
A co příští rok? Budete pokračovat v rozšiřování stanice?
Pro rok 2016 máme několik projektů, které však jsou stále posuzovány, takže bych o nich zatím nerad hovořil. Rádi bychom ale například uspěli s plánem na sledování vypuštěných ptáků, to bychom pak měli hodně co dělat. Je to však nutnost, musíme mít zpětnou vazbu, jak se daří zvěři, které stanice pomohla. Chceme se soustředit i na ekologickou výchovu, hodláme do dětí dostat co nejvíce, aby začaly brát přírodu vážně, aby byly schopné rozlišit alespoň základní druhy zvěře.
