V timbersportu v jeho dnešní podobě se soutěží v šesti disciplínách, které byly vybrány pro svou obtížnost a diváckou atraktivitu před cca 20 lety z menu, které se nabízelo na tehdejších závodech.
SEZNAMTE SE: ŠAMPION MARTIN KOMÁREK
Cílem každé disciplíny je přesekat nebo přeřezat ležící nebo stojící kmen stanoveného průměru v co nejkratším čase.
A tak jedno slunečné květnové ráno vyrážíme za Martinem do jeho tréninkového tábora u Milevska. Sraz máme na náměstí, Martina jsem nikdy neviděl, ale očekávám rambovskou muskulaturu v maskáčích.
Po chvíli přichází vysoký a šlachovitý, ale štíhlý chlapík v kraťasech s dlouhýma rukama a nohama.
Je mi jasné, že zdání klame, a začínám tušit, že v timbersportu nepůjde jen o bicepsy.
Mistr dřevorubec Martin Komárek si s úkolem poradí o poznání snadněji.
Martin nás odváží, velmi překvapivě... ano, do lesa, kde si vybudoval jednoduchou tréninkovou základnu. Na několika prkenných plošinách jsou v železných konstrukcích a rámech upevněné špalky dřeva zbavené kůry.
"Tak začneme motorovkou,“ řekne Martin a ve mně trochu hrkne. Motorovou pilu jsem v životě nedržel v ruce a mám k ní stejný vztah jako k motorkám – respekt a obavy.
První disciplínou je "stock saw“. Závodník musí z ležícího kmene uříznout motorovou pilou dva kotouče o stanovené tloušťce. První se řeže směrem dolů, druhý nahoru.
Ke své radosti dostávám speciální ochranné kalhoty z materiálu, který prý pila neprořízne, milevský masakr motorovou pilou tedy nehrozí.
Po ukázce a krátké instruktáži, jak nastartovat a ovládat pilu, začínáme. Jsem tak nervózní, že při prvním zkušebním řezání si zapomenu nasadit chrániče sluchu. Pila se zakousne do dřeva, cítím její tah a snažím se udržet směr.
Nakonec to není tak hrozné a po chvíli z kmene odpadne první "koláč“.
"Fajn, jde ti to,“ chválí mě Martin. "Tak teď naostro.“
Pokládám nastartovanou pilu na zem, obě ruce na kmen a Martin mě odstartuje jako při opravdickém závodu. Nejtěžší je koordinovat tlak (první koláč) a tah (druhý koláč) se směrem řezání, což ovlivní správnou tloušťku koláče. Nakonec se mi daří odříznout oba koláče tak, aby byly přibližně stejně tlusté.
Druhou disciplínou je "single buck“. Úkolem je odříznout koláč z ležícího kmene ruční pilou.
Martin vytahuje z auta dlouhý plochý balík, v němž se skrývá přes 2 metry dlouhý list naolejované pily.
"Pozor, ty zuby jsou ostré jak žiletka,“ upozorňuje mě a našroubuje na pilu držadlo. Pilu pak zařízne asi 5 cm hluboko do kmene a předvede nám, jak se zubatým ostřím zachází profesionál.
"Důležitý je správný postoj, rytmus a dýchání. Fyzicky je tahle disciplína nejnáročnější,“ vysvětluje.
A má pravdu. Pila se tlačí vpřed na celou délku paží a pak táhne vzad opět do maximální polohy. Klíčové je držet ji v přímce a neprohýbat ji, aby se nezasekávala, protože při tom se ztrácejí čas i síly.
Začínám řezat vší silou a není to taková brnkačka, jako když řezal Martin.
Síly rychle ubývají a pila se mi občas zasekává. Její uvolňování mě stojí další síly, při pohybu vpřed si musím pomáhat hrudníkem, kterým tlačím na ruce.
Pot se ze mě řine a Martin mě povzbuzuje: "Ještě tři, ještě dvě, ještě jedno říznutí...“
Konečně! Koláč padá na zem a za ním i konec pily. Uf, bez práce skutečně nejsou koláče!
"Pokud vás zajímají časy, tak světový rekord je asi 9 vteřin, evropské časy kolem sedmnácti vteřin,“ říká nám s úsměvem Martin. Jak dlouho jsem řezal já, minutu, dvě?
Další a zároveň poslední disciplínou, kterou si jako host můžu vyzkoušet, je "underhand chop“.
Spočívá v přesekání vodorovně ležícího špalku, což považuji za jednoduchou záležitost, dokud se nedozvím, že sekáč na špalku zároveň stojí a údery sekerou vede do prostoru mezi nohama.
Chvíli seká na jedné straně, pak se otočí o 180 stupňů a pokračuje na druhé.
Špalek mi okamžitě začne připadat velmi úzký...
Naštěstí je nutné při této disciplíně použít plechové chrániče nohou, které připomínají část středověkého brnění a chrání nohu od nártu po koleno.
Martin nám opět předvede bezchybný profesionální výkon, při kterém se sekyra zakusuje do špalku velmi rychle a hluboko, takže za okamžik je špalek vejpůl.
Následuje příprava špalku pro mě a krátká instruktáž. "Sekeru zvedej nad hlavu, ale ne za hlavu, do švihu dej maximální sílu a využij váhy těla!“
To se lehko řekne – ale zarazte si sekyru vší silou do cca půlmetrového rozestupu mezi nohama! Pouštím se do toho nejprve opatrně a po prvních nejistých úderech přidávám na síle.
Martin mě koriguje: "Teď sekni nahoru, pak doprostřed a dolů. Pak to samé na druhé straně. Já ti řeknu, kdy se máš otočit.“ Třísky lítají kolem a já se postupně propracovávám skrz špalek, ale nejsem spokojený ani s přesností, ani se silou svých úderů. Nakonec špalek povolí, aniž bych to čekal.
A nejlepší světový čas? 12 vteřin! Hmm...
Další dvě disciplíny už nejsou pro úplné zelenáče, takže pouze sledujeme Martinovu exhibici.
Nejprve při "standing block chop“, kdy se přesekává stojící špalek. Nejprve z jedné strany, potom z druhé, disciplína simuluje kácení stromů.
Následuje asi divácky nejatraktivnější disciplína, kterou je "springboard“, což je přesekávání kmene z prkna ve výšce. Do stromu se vyseká kapsa, do níž se umístí prkno (springboard), na které vyleze závodník, vyseká další kapsu pro druhé prkno a teprve z něj ve výšce cca 3 m nad zemí přeseká špalek umístěný na vrcholu.
I tohle zvládá Martin bez sebemenšího zaváhání a v úžasně krátkém čase.
Po exhibici zkoumám prkno a zásek. Zdá se mi neuvěřitelné, že po pár seknutích sekerou lze do vzniklé štěrbiny zasunout prkno (na špici opatřené klínem), které v záseku drží a unese člověka.
Příjemně strávený půlden končí, děkujeme Martinovi za exhibici i možnost vyzkoušet si zajímavý adrenalinový sport osobně. A jako suvenýr si odvážím svoje pracně vyrobené koláče z čerstvého a voňavého dřeva.
Pokud si chcete vydobýt své dřevěné trofeje i vy, přijeďte na dřevorubecký kemp, který se koná ve dnech 20. až 24. května ve sportovně-rekreačním areálu Hlučín v Hlučíně u Ostravy. Tam může adrenalinový zážitek, který voní dřevem, ochutnat úplně každý.
