Jednačtyřicetiletý dobrodruh a cestovatel Roman Posolda z Kroměříže je spoluautorem jednoho z nejrychleji se rozvíjejících charitativních projektů u nás.
"Za rok a půl vzniklo v republice 80 sběrných míst a vybralo se na osm tisíc kol," říká jeden z duchovních otců akce Kola pro Afriku, jehož cílem je dostat děti v Gambii do školních lavic.
Proč vznikl projekt Kola pro Afriku? Co je jeho cílem?
Chceme pomoci dětem v Africe, konkrétně v Gambii, dostat se do školy. Školy tam nejsou tak hustě rozsázeny jako u nás, děti žijí od školy daleko. Transport je zřídkavý, nebo nejsou peníze na to, aby se dětem denně platilo jízdné. Musí do školy pěšky. A když to mají 5, 10, 15 kilometrů daleko, tak do školy nechodí, nebo jen pár dní v týdnu. Případně přijdou pozdě a odcházejí dřív. Proto vybíráme od českých dárců kola, opravujeme je a posíláme do Gambie, aby děti mohly do školy. To je základní myšlenka.
Kdy nápad vznikl?
Začali s tím Kanaďané před osmi lety ve Vancouveru. Jsou to chlapi spojení kdysi dávno s Tour de France, dnes je jim pětapadesát let. Začali tehdy pracovat s myšlenkou, že začnou vybírat opotřebovaná kola. Kanadská společnost na to slyšela a kol se jim sešlo hodně. Začali je tedy opravovat a postupně posílali až do sedmi afrických zemí. O této myšlence jsem věděl v době, kdy jsem žil v Anglii, kde jsou neziskové organizace doma a každý dospělý má zkušenosti s dobrovolnictvím. Přidal jsem se tam k organizaci Jole Rider, která posílala kola do Gambie šest let.
Čím vás oslovil tenhle projekt?
Na kole jsem strávil kus života, na cestě kolem světa jsem se díky němu dostal do různých zemí a mohl jsem se jich dotknout úplně jinak, než když cestujete autem, autobusem nebo letadlem. Díky téhle životní zkušenosti jsem se dostal až k Jole Rider. Byl jsem u toho, když se kola nakládají do kontejnerů každý druhý měsíc a 450 kol odchází do Gambie. V té době jsem zrovna po šesti letech v Anglii zvažoval návrat do Česka. Ještě v Anglii jsme se potkali s kamarádem Richardem Gazdou z Ostravy. Společně jsme tu myšlenku začali tavit pro českou společnost. Ještě s Jole Rider jsme v listopadu 2011 odjeli na dva týdny do Gambie, abychom viděli, jaký prospěch z těch kol děti mají, jestli se kola někde neztrácejí nebo se s nimi neobchoduje. Zjistili jsme, že důsledek, který projekt má, je obrovský. Děti, které nechodily do školy, najednou sedí v lavicích a učí se. Dnes v afrických zemích nemá místy 80 procent populace stálou práci. Vzdělání je jeden ze způsobů, jak si v budoucnu práci najít.
Kola pro AfrikuObecně prospěšná společnost Kola pro Afriku byla založena roku 2012 v Ostravě. Kromě pomoci dětem v Africe k dosažení vzdělání je cílem projektu vytváření dobrovolnických komunit kolem sběrných míst v Česku. Za rok a půl po celé zemi vzniklo na 80 sběrných míst a vybralo se kolem osmi tisíc kol. Ta, co se nehodí do afrického terénu, se rozeberou na náhradní díly, umělecky se zpracují a vydraží nebo sešrotují. |
Co se dělo potom?
Na základě téhle zkušenosti jsme uspořádali besedu v Ostravě v kostele, kterou podpořil místní kněz. Byla to prezentace tehdy ještě anglického projektu a našeho zážitku z Afriky, byla tam i křesťanská televize Noe. Díky této jedné přednášce se to spustilo a nešlo to zastavit.
Kolik kol jste od té doby do Afriky poslali?
Rok jsme pracovali na tom, aby po republice vznikala sběrná místa, kam mohou dárci kola dopravit. Dovedete si asi představit, jak to může být logisticky náročné dopravit kolo z Prahy, když máte sběrné místo jen v Ostravě. Po celé zemi je 80 sběrných míst, všechno dobrovolníci. Darovaných kol je asi 8 000. Získali jsme centrální sklad v Ostravě, kde se kola začala opravovat. A do toho se začali zapojovat lidé z okraje společnosti. Někteří jsou dokonce pod Koly pro Afriku zaměstnaní. Lidé, kteří mají 50, 55 roků a celý život o ně nikdo nestál, mají poprvé v životě pocit, že o ně má někdo zájem. Za rok, tedy k březnu tohoto roku, jsme připravili 350 kol. Vybrali jsme ta nejlepší, opravili je učni ze strojírenského učiliště ve Frýdku-Místku. V tuto chvíli se připravuje dalších 800 kol, která do Gambie pojedou v září, a další snad ještě do Vánoc.
Vybavíte si konkrétní příběh dítěte, kterému kolo od vás pomohlo?
V Africe se dotýkáme hlavně problému ženské obřízky. Až devadesát procent dívek tím musí projít ve věku jeden až dvanáct let. Věříme, že když tyto dívky získají vzdělání a dostanou nový pohled na sebe, svou kulturu a možnosti života, tak možná nějaké procento z nich, až budou maminkami, to svým dcerám nebude dělat. Konkrétních příběhů je ale víc odsud, z Česka.
Například?
Opravujete třeba kolo s pětapadesátiletým chlapem, který si odseděl spoustu let ve vězení, a on vám říká: Ty jo, my tady opravujeme kola pro nějaké děcka v Africe, který jsem v životě neviděl, a já to vlastně dělám rád, nikdy jsem kolo neměl, neměl jsem ani rodiče, dětství jsem trávil po dětských domovech. V té chvíli se zastavíte a pochopíte, jak se ten člověk dostal tam, kam se dostal, proč žil po nádražích, občas si něco ukradl. Nic jiného neznal. Až teď mu vyjádříte vděk a to, že o něj stojíte. Jsem vděčný, že s těmito lidmi můžu spolupracovat. Ať už jsou to lidé bez domova, nebo po výkonu trestu. Je ale pravda, že když jsme teď vezli v březnu kola do jedné vesnice, stálo už kilometr před školou mnohem víc dětí, než jsme mohli těmi koly obdarovat. Začaly zpívat a tancovat a doprovodily nás až do školy. Ženy, co tam na dvoře vaří jídlo, pak taky začaly zpívat. Bylo nám přeloženo, že jejich píseň je o tom, že nikdy neviděly tak velký dar a je to pro ně dar z nebe. Uvědomil jsem si, o jak obrovskou pomoc se jedná. Jen mi bylo líto, že jsem to nemohl zprostředkovat lidem v Česku, kteří kola darovali.
