Jak se vám poslouchají zprávy o tom, že žena se schizofrenií ubodala studenta a že už měla za sebou podobný incident v minulosti (více o události čtěte zde)?
Sleduji je s hlubokou lítostí, a to jednak ve vztahu k té tragédii, která se stala, ale také kvůli tomu, že mě děsí, jaké návrhy na řešení situace slyším od veřejných činitelů. Že by takové lidi bylo potřeba odklidit, zavřít, přijmout zákon na ochranu před duševně nemocnými. To mi přijde absolutně neakceptovatelné.
Takže podle vás nepatří lidi se schizofrenií na uzavřená oddělení ústavů?
To ani náhodou. Z jakého důvodu? Ti lidé subjektivně trpí a zároveň jsou léčitelní a mohou žít mezi námi. Ta tragédie, která se stala, není připomínkou toho, že lidi málo zavíráme do ústavů. Je připomínkou toho, že systém psychiatrické péče u nás tak, jak je nastaven, se musí změnit, protože jinak bude generovat podobné případy.
Jak se má změnit?
Musí jít směrem k reformním krokům, které připravuje Ministerstvo zdravotnictví a spousta dalších lidí. Nyní je totiž systém postaven jen na dvou pilířích. Zaprvé na obrovských lůžkových zařízeních z 19. století a zadruhé na přetížených ambulancích s chatrnou sítí, které mají na pacienta 7 až 12 minut.
Útok ve ŽďáruVYJEDNAVAČ: Takovou akci jsem za 26 let nezažil OBĚŤ: Petr byl skvělý kamarád, vzpomínají na mrtvého ÚTOČNICE: Schizofrenička útočila loni v Havířově SVĚDECTVÍ: Ať mě policie zastřelí, volala ze školy ZEMAN: Ubodaný chlapec zaslouží vyznamenání POLICISTA: Vyjednavač bývá zraněn málokdy PIETA: Před žďárskou školou hoří desítky svíček SOBOTKA: Mohl selhat systém, prohlásil premiér NĚMEČEK: Takoví lidé musí mít víc překážek VÁLKOVÁ: Soud v Opavě nepostupoval dost důkladně PSYCHIATR: Lékař útočnice nepřipouští chybu ŠÉF LÉČEBNY: Rezignoval, ale vinu odmítá OBVINĚNÍ: Útočnici ze Žďáru hrozí výjimečný trest |
Co v systému chybí?
Absolutně tu nemáme komunitní model, který funguje v každém moderním systému péče o duševní zdraví. Představte si situaci, že by podobní lidé jako ta mladá žena byli navázáni na systém, ve kterém by zdravotní sestry docházely domů k pacientovi, byly v kontaktu s rodinou a společně by mohli včas zachytit první známky toho, že se blíží relaps, tedy vzplanutí nemoci, které může zcela změnit chování člověka kvůli změně interpretace reality. A že by tito lidé úzce komunikovali s lékaři, kteří by navrhli hned přímá opatření, například zvýšení dávek léků. Sestra by pak dohlédla na to, zda pacient léky bere a dále by monitorovala jeho stav. Takto to funguje na západ od nás.
Šlo by takto předejít situacím, kdy je schizofrenik nebezpečný sám sobě nebo okolí?
Lze jim předcházet, nikoliv však všem. Tento systém vede k tomu, že se předchází daleko více situacím, než si nyní myslíme. V Psychiatrickém centru Praha (nyní Národním ústavu duševního zdraví, pozn. red.) už deset let probíhá program, v rámci kterého sbíráme data. Těch máme obrovské množství a z nich vyplývá konfigurace příznaků, která relapsům předchází, a známe také jejich dynamiku. Z toho můžeme vyvodit jedno: jsou případy, kdy u pacienta relaps předpovědět nelze, protože příznaky se rozvíjejí tak rychle, že i nejbližší okolí je nezachytí včas. Řádově jde o dny.
Kolik takových nepodchytitelných případů je?
U deseti procent případů se příznaky rozvíjejí v řádu dnů, u dvaceti procent případů jsou to dva, tři týdny, u 70 procent pak v řádu týdnů až měsíců. A to je odpověď na vaši otázku. U těch 70 procent je dost času na to, abychom dokázali intervenovat a tedy i dosáhnout toho, abychom příchod nemoci dokázali zachytit včas a reagovat na ni kontrolou či zvýšením medikace a tím snížit šanci, aby se vzplanutí nemoci opakovalo.
Znamená to, že 30 procent nemocných bude neřízenou střelou?
V žádném případě. Máte celou řadu dalších možností. Například, že tito pacienti by přicházeli častěji do kontaktu s profesionály nebo by se u nich využila depotní medikace, která zajišťuje trvalou hladinu léku (jde o léčbu injekcemi, které dokáží účinkovat třeba měsíc, pozn. red.) a může být daleko častěji v kontaktu s rodinnými příslušníky.
Jaké jsou příznaky relapsu?
To víme docela přesně. Dělíme je na specifické a nespecifické. Ty první jsou individuální, mezi druhou skupinu patří třeba porucha spánku, porucha pozornosti, uzavírání se do sebe, přerušení sociálních kontaktů nebo nápadné změny v chování. Příznaků je celá řada a existuje řada studií, díky nimž jsou velmi dobře rozpoznatelné a ohraničitelné.
Proč schizofrenie vzniká a má tak různorodé projevy?
To je na celou přednášku. Ale v každém případě se jedná o onemocnění v mozku, která mají genetickou komponentu. Do jisté míry hrají roli geny, ale jsou tam i negenetické vlivy. Pravděpodobně jde o to, že vývoj mozku je nepatrně odlišně nasměrován někam jinam, než je to u běžné populace. A když se k tomu přidají ještě biochemické změny, tak se mohou objevit příznaky, které pozorujeme. To však neznamená, že tuto nemoc nelze léčit a že nemůžeme zabránit celé řadě změn ve struktuře mozku. Když se u těchto lidí nemoc zachytí včas, mohou fungovat ve většinové společnosti. Není tu žádný prostor pro výkřiky, aby se tito lidé zavírali. To je pohled zločinný a nepatří do 21. století. Tato nemoc je léčitelná stejně jako epilepsie nebo roztroušená skleróza.
Jak obtížné je, aby schizofrenici fungovali v běžném světě?
Pacienti mají samozřejmě ve svých životech velkou překážku, která je způsobena jednak příznaky, jako jsou bludy a halucinace, které jsou ovšem jen epizodického rázu a s léčbou mizí, a pak také kognitivními příznaky, které jim neumožňují se úplně zapojit. Ale pokud se společnost rozhodne jim pomoci, stejně jako to děláme bezbariérovostí u tělesně postižených, tak se dají integrovat. Důkazem nechť nám jsou příklady ze zahraničí. U nás jsme se ale pro to zatím nerozhodli a pokud bude stejný konsensus jako nyní, tak se nám to ani nepodaří.
Filip Španiel Psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví. Podílí se na vědecké činnosti a provozuje ambulantní praxi, kde přichází do kontaktu zejména s lidmi po prvním záchvatu schizofrenie. Jeho specializací je prevence relapsů a psychoedukace. Španiel spolu s kolegy vyvinul systém Itareps, který dokáže na dálku zjistit, zda se zhoršuje stav pacienta se schizofrenií. Slouží k tomu mobilní telefon, na kterém nemocný jednou týdně vyplní dotazník s deseti otázkami. Vědci se ale delší dobu potýkají s nedostatkem peněz a práci chtějí v lednu ukončit (více o potížích Itarepsu čtěte zde). |
Jak je to u nás s dostupností léků na tuto nemoc?
Máme k dispozici nejmodernější farmaka na světě. To není vůbec problém. Zdravotní pojišťovny je, až na nákladné výjimky, proplácejí, byť novější léky jsou nákladné a ambulance mají limit, do kterého se musí vejít.
Dokáže léčba zcela zabránit návratu nemoci?
Je důležité pacienta poučit o jeho stavu a je zapotřebí zapojit do celé situace nejbližší a rodinu. Důležité je, aby s ním byl v jeho přirozeném prostředí v kontaktu i odborník, aby dokázal rozeznat změny chování. Pokud toto není splněno, pak se budeme setkávat i s takovými případy, jaký se stal ve Žďáru.
Jak zabránit tomu, aby pacient vynechal léky?
Využitím moderních depotních antipsychotik, které pacienti dobře tolerují. Znamená to, že pacient jednou za čas, třeba za měsíc, dostane injekci a účinná látka se pak uvolňuje ze svalů a vytváří stálou hladinu, která je schopna kontrolovat příznaky onemocnění. Takže ta cesta je jinde, než v zavírání lidí do ústavů. Léčit důsledně těmito preparáty a především vytvořit model, který by dokázal včas rozlišit příznaky relapsu. Klíčem k tomu celému je komunitní péče.
Je časté, že pacienti v léčbě nespolupracují?
Ano, stává se to. Vynechávání léčby je problém všech chronických onemocnění. U schizofrenie to však automaticky neznamená, že se pacient stane agresivní a vytáhne na někoho nůž. Toto rovnítko tam v žádném případě nelze klást. To, co se stalo, je exces a děje se opravdu velmi vzácně.
Jak se tedy schizofrenie projevuje navenek, vůči svému okolí?
Pokud jde o nebezpečnost, tak pacient se schizofrenií je spíše nebezpečný pro sebe než pro okolí. Tato nemoc je doprovázena mimo jiné vysokou mírou sebevražednosti. To je u ní velký problém a je větší než to, že by útočili na své okolí.
Jste autorem Itarepsu (více o systému čtěte zde), který Ministerstvo zdravotnictví dosud nezařadilo do hrazených výkonů. Čím si to vysvětlujete?
Nevím. Ale mám pocit, že česká kotlina má povážlivý problém v podobě absolutní neschopnosti cokoliv modernizovat nebo zreformovat. Toto se s námi v koncentrované podobě táhne posledních deset let a myslím, že na to jako společnost doplatíme.
Svědectví z krvavého útoku ve škole:
14. října 2014 |
Čtete rádi iDNES.cz? Podpořte nás svým hlasem v anketě Křišťálová lupa.
