Dlouhý háv popelavé mlhy loupí světlo čtvrtečnímu listopadovému ránu. Ze zinkem potažené oblohy občas k zemi doletí hejno drobných studených kapek, do konečků prstů kouše zlehka ještě ostýchavá zima.
Mix této atmosféry s hodinkami ukazujícími za deset minut sedm nutí k tomu, zůstat skryt pod peřinou vyhřáté postele a maximálně z ní vytáhnout na okamžik ruku, aby k ústům přiložila šálek horkého čaje. Přesto na obnažených březích Máchova jezera postávají desítky lidí a bedlivě střeží jakékoliv kmitnutí na jeho černé hladině.
Šest let si největší rybník v severních Čechách chránil svá tajemství, od října ho o ně vodohospodáři pomalu okrádají. A ve čtvrtek se k nim přidávají rybáři, aby ze studené vody vylovili poklady v podobě kaprů, cejnů, plotic, ale i dravých candátů, štik a bolenů.
Jenže na rybníku se právě neodehrává klasický výlov jak ze starožitného loveckého obrazu malíře Bedřicha Horálka, který se ukrývá ve sbírkách Galerie hlavního města Prahy a znázorňuje právě práci rybářů na Máchově jezeře. Jde spíš o jakýsi hon na ryby.
Hon na ryby začal už v noci
Už od středeční desáté hodiny v noci tu muži ve vysokých zelených holínkách a pláštěnkách nahánějí ryby za pomoci dvou loděk do výpustě za hrází rybníka. A ráno vypadají unaveně a do tváří jim něco nakreslilo zklamání. Od rybníka dlouhého tři kilometry a přes kilometr a půl širokého totiž čekali, že se v jejich kádích zatřepetá na sto tun rybích úlovků.
„Budeme rádi, když jich bude deset tun. Je to opravdu slabota, ryby nejsou nebo se jim k nám nechce,“ říká Libor Pitro z Rybářství Doksy, které má výlov na starosti.
Vystrnadit se „tichým bláznům“ některé kusy nedaří ani za pomoci elektrického proudu, které líně plující lodě do vod Máchova jezera vypouštějí.
O dvě hodiny později už stojí u rybníku dav lidí. Dospělí si chtějí vyfotit rybu, děti si zase na ni sáhnout či potěžkat v ruce. Pod největším úlovkem dnešního dne by se jim ale ruce podlomily. „Chytli jsme tady takřka dvoumetrovou štiku. Chvíli jsme si mysleli, že z vody taháme krokodýla,“ svěřuje se jeden z party rybářů.
Zásah proti pytlákům
Na opačném břehu zatím hlouček lidí o něčem plamenně diskutuje. „Byli tu dva pytláci. Přišli k nim policajti a jeden z nich se jim nechtěl legitimovat. Tak mu do očí nastříkali pepřový sprej, nasadili pouta a ještě dostal pendrekem. No kde to jsme, to je jak za komunistů,“ rozčiluje se jeden starší muž a přidává pár plamenných gest rukou.
Jeho historka je zčásti pravdivá. Potvrzuje ji policejní mluvčí Ivana Baláková.
„Dva muži se tu dopustili pytlačení a to zvlášť trýznivým způsobem. Ryby totiž z vody tahali za pomoci trojháčku, který zachytí větší množství ryb a zaživa je trhá,“ popisuje mluvčí. „Jeden z mužů pak nechtěl na výzvu policie prokázat svoji totožnost. Policisté proto byli nuceni použít donucovací prostředky. „Přestupek pytláků se bude řešit ve správním řízení.“
Ale pryč od mužů zákona, kteří tu teď procházejí dokonce s psovodem. Jde se na trh. Dravé a menší ryby sice rybáři po zvážení a zapsání vrátí zpět do hlubin jezera, zbytek ale skončí na štědrovečerních talířích mnoha rodin.
„Nejlevnější je tolstolobik. Kilogram stojí čtyřicet korun. Kilo kapra vyjde na sedmdesát korun. Nejdražší je štika s cenou dvě stě korun,“ vypočítává prodejce šupináčů.
I když nad takřka vypuštěnou hladinou Máchova jezera krouží zklamání z malého úlovku, školní třídě, která se sem přichází podívat se svoji učitelkou to nevadí.
„Tady je tolik krásných malých rybiček,“ ozývá se jedna z holčiček. A dospělí, popíjející z kelímků svařené víno, v duchu tiše přikyvují.
