Tráva na louce je ještě omrzlá, nad střechou srubu pomalu vykukuje slunce, opodál se pase skot a k němu se na koni blíží kovboj. Tohle není obraz z westernového filmu, ale realita u obce Hrbov na Prachaticku.
Michal Šandera obhospodařuje pozemky, které jeho rodině patří už po čtyři generace, když člověk odmyslí dobu komunismu. Není však klasickým zemědělcem. Rozhodl se pro klasický americký způsob chovu. Před časem opustil kancelář a ranči se už věnuje naplno. S přáteli vlastnoručně postavil hned dva velké sruby a v jednom z nich chce brzy začít žít.
Začal jako indián
Začínal ovšem jako indián. „Už v sedmi letech se mi líbily indiánky, tam někde to asi začalo. Musím říct, že jsem měl štěstí. Byl jsem snílek a četl hodně knížek. Ale o nějakém rančerství jsem vůbec neuvažoval. Kovbojové byli přece nepřátelé, já chtěl být jako indián,“ vzpomíná s úsměvem Šandera.
Začátkem 90. let se dostal k lidem, kteří se indiánskou kulturou zabývali vážně, a jeho to také okamžitě chytlo. „Dělali jsme to formou živé historie. Tábořili jsme, vyráběli ozdoby a další věci podle tradičních způsobů. Naše výrobky měly takovou kvalitu, že o ně byl zájem i v Evropě a Americe,“ pokračuje. Jako první vyrobil zdobený válečný kyj z kravské čelisti, ale specializoval se hlavně na ruční dělání kůží starou indiánskou metodou.
„Je zajímavé, že s autorem knihy, podle které jsem začal kůže dělat, se dnes znám osobně a už jsem za ním byl i v USA. On je velký sběratel originálů, já si je u něj mohu osahat a inspirovat se,“ vypráví. Kůže na oblečení, ale i nábytek umí zpracovávat z jelena nebo z bizona. V tomto ohledu se dostal hodně daleko.
35letý Michal Šandera chová skot jako americký rančer.
„Kdybych se chtěl ještě zlepšovat, musel bych asi do Ameriky na delší dobu, nějaký čas tam žít, a to jsem úplně nechtěl. Pak to nabralo spád, nikdy jsem si nemyslel, jak to bude rychlé. Moc jsem chtěl mít koně. Tak jsem si ho nakonec pořídil a vydal se svou cestou,“ vyznává se.
Náhoda ho přivedla k lidem, kteří se zajímali o indiány, a podobně se dostal ke koňskému trenérovi Václavu Bořánkovi, kterého uchvátilo původní americké rančerství a kalifornské metody.
„To mi učarovalo. Snažím se nyní svou práci spojovat s původní starou romantikou. Není to nic umělého a jde to i v našich podmínkách. Možná se na mě v klobouku někdo dívá jako na exota, ale mnoha lidem se to líbí a je to vidět po celé zemi. Western je na vzestupu,“ tvrdí.
S koněm jezdí odchytávat býky
Obchodní kancelář, ve které seděl asi devět let, už opustil. Nebavilo ho to tam.
„Určitě to nebylo ze dne na den. Musel jsem se připravovat, člověk nechce hned na startu zkrachovat. Pak jsme začali stavět samotný ranč a už jsem musel odejít úplně. Dnes si tedy říkám, že jsem měl skončit o pět let dřív,“ podotýká.
Na ranči chová anguse, skot, který je vyhledávaný pro své maso. Zatím má čtyři koně a třináct kusů skotu, který je celoročně venku. „Víc mít nemohu, je to závislé na počtu hektarů půdy, kterou mám v souvislosti s dotacemi,“ vysvětluje. Se vším mu pomáhá jeho přítelkyně Martina, kterou tento způsob života také uchvátil, a do budoucna spolu plánují velké věci.
„Musíme být i ekonomové, letos třeba bylo sucho, tak jsme museli snížit stavy. Je třeba mít pozemky vytížené, abych vydělal, ale ne tolik, abych je zdevastoval. Pokud se nám bude dařit, jednou bych chtěl mít třeba i vlastní bourárnu a nabízet vyzrálé maso. To posílání na jatka je pro zvíře velký stres. Bylo by krásné dělat si vše od začátku až do konce, jako to bylo dříve,“ přemýšlí.
Ideální stav by podle něj mohl být takový, jako měl jeho děda. Ten byl zemědělcem, ale v zimě zároveň pracoval v lese. „Abych se uživil zcela, musel bych mít tak šedesát hektarů,“ počítá.
I proto se zdokonaluje a dnes už lidem v rančerském stylu připravuje koně. I on sám kolem krav dělá všechno na koni. „Tak jsem si to přál, nemám rád montérky a holínky,“ říká. S koněm dokonce odchytává i býky, kteří zemědělcům utečou, to pak jede třeba i přes celou republiku.
