Světoznámý fotograf Robert Vano zná Ostravu díky několika autogramiádám. Nedávno zavítal opět do ostravského Domu knihy, a přestože neměl čas na prohlídku města, něco málo z něj mu utkvělo v paměti. Dokonce se díky horníkům rozpomenul na své dětství a touhu jít studovat do míst, kde si podle jeho tehdejší představy mohli kluci černě namalovat oči.
„Odešel jsem, když mi bylo osmnáct, a vrátil se, když mi bylo přes padesát. Nemám auto, nikam nechodím, až když někam musím, třeba právě na představení mé knížky,“ omlouvá se sympatický fotograf nejprve za svou nedostatečnou znalost města.
Do Ostravy jezdí rád vlakem
Tam, kam vyrazí představit svou novinku, přijede jen na krátko. „Většinou na otočku a večer se vracím zpátky. Moje Ostrava je složená z toho, co stihnu vnímat cestou z nádraží do Domu knihy a zpět, to je celé. Ne že bych sem chodil dolovat,“ směje.
Na Ostravě oceňuje prostý fakt, že je v dosahu rychlovlaku. „Rád jezdím vlakem, protože jsou místa, kam mohu jenom autobusem, a tam nikdy nedojedu včas, takže tam musím o den dříve. Na vlak se mohu nejvíce spolehnout. Přijel jsem sem už dříve na autogramiádu Kuchařky a Platinové kolekce.“
Když jsme u cestování, tak si Vano najednou vybaví, že Ostravu zná už mnohem déle, z doby, kdy chodil na základní školu. „Ostravu si pamatuju z dětství, už jsem to vyprávěl řidiči, který nás vezl od nádraží. Někdy kolem osmé třídy, když jsme se hlásili na střední školu, tak za totáče byly takzvané nábory. A mimo jiné nás lanařili do banícké školy. Ukazovali nám fotky, kde kluci hráli na kytary jako Beatles a měli na černo namalované oči. Tak jsem podepsal smlouvu s tím, že pojedu studovat na hornickou školu. Myslel jsem si, že Ostrava je jediné místo v Československu, kde si můžete jako kluk namalovat oči. Táta mě pak doma zmlátil. Že tam se nehraje na kytaru, ale doluje se na dole, a že černé oči mají od uhlí,“ usmívá se Vano.
Jako zkušený fotograf se k bývalé průmyslové metropoli staví nejednoznačně. „Určitě je Ostrava fotogenická pro lidi, kteří dělají reportáž, ale já fotím módu. Možná že i tady v Ostravě jsou hezcí kluci, ale je lepší, když za mnou přijedou do Prahy, kde mám ateliér. Fotografuju sny, protože móda je o snech o místech, kam se člověk běžně nedostane. Možná kdybych měl jiné učitele, tak fotím i reportážní snímky, ale vždy mi říkali, že fotit reportáž, to je hodně muziky za málo peněz. Nic vás to nestojí, vyjdete si na nádraží, vyfotíte dva feťáky a jednoho nemocného na AIDS a máte vystaveno. Ale aranžování něco stojí, když chci dělat zátiší jak holandští malíři, tak to není levná záležitost,“ vysvětluje, proč by v Ostravě pravděpodobně neměl co fotografovat.
A ostravští modelové? Pokud existují, tak se o nich nedoví. „Modelové z Ostravy? Určitě ano, ale já se většinou neptám lidí, odkud jsou. Většinou jsou to modelové z agentury. V Praze je pro fotografa málo práce, protože v Čechách se dělá spíš pivo, módu chtějí dělat na Slovensku, kde se vaří halušky, ale opravdová móda se dělá v Paříži. V Rusku chtějí létat na Měsíc, ale dělají vodku. Většinou, když agentura někoho najde, tak jej hned pošle pryč, nestane se, že bych někoho fotil dvakrát. Já jsem pro krátké trápení, proč někoho hledat, když už tam jsou. Vím, že v agentuře nebude žádný Quasimodo, všichni jsou krásní a není třeba je přemlouvat. Jinak to je na dlouho, se spoustou přemlouvání a nejistoty.“
Čas si najde i na ironickou sebekritiku. Fotograf je ve věku, kdy už nerad létá a je spokojen se svým životním snem - fotografováním. Kdyby měl letět do Ostravy, byl by to pro něj kámen úrazu, odmítl cestovat i do Asie. „Jedno letadlo se ztratí, druhé sestřelí a třetí, to musíte přestupovat. Kde jsem chtěl být, tam jsem se za svůj život dostal. Nesnil jsem o tom, že bych chtěl do Singapuru nebo Srí Lanky, jako všichni Češi. Místo aby jezdili do Polska nebo Rakouska, ne, oni chtějí všichni na Bahamy,“ vtipkuje Vano.
Kolegové? Neznám ani ty z Prahy
A co kolegové fotografové z Ostravy? „Neznám ani ty z Prahy, kromě Jana Saudka, který bydlí nedaleko mne. Fotografové jsou horší než zubaři, každý si myslí, že je nejlepší. Když je výstava fotografa, tak tam neuvidíte žádného jiného fotografa, který by se šel podívat na kolegu, možná přijde v pondělí, když už jej nikdo neuvidí. Mám rád normální kamarády, se kterými si nemusím povídat o práci. Z Ostravanů znám akorát Fedora Gabčana, vím, že učí fotografii. Seznámili jsme se na výstavě, kterou jsem měl před léty ve Výtvarném centru Chagall,“ vysvětluje.
Fotografování se podle něj sice vyvíjí technicky, ale základem je pořád dobrá ruční práce. „Móda se pořád mění, ale já fotím pořád to samé, kdybych se změnil, tak by se nevědělo, kdo jsem. Mění se technika, ale technika není důležitá, důležité jsou emoce. Lidé fotí na telefon, na tom nezáleží, ale musí to být ve výsledku ruční práce. Jde o to vymanit se z davu cvakačů, přístroj v Paříži nevystaví.“ Ostrava podle něj patří tam, kde se spíše daří fotografování depresí, a to je pořád stejné, naopak mu chybí fotografie plné emocí.
„Něco jednoduchého o životě, musíte brečet nebo se smát, jít nahoru a dolů, aby vás dostaly emoce, ale co s takovou holkou, když stojí v poli? Moje máma má vystavená jenom zátiší. Ostrava je příliš depresivní a já dělám jenom krásné věci, krásná zátiší.“
Robert VanoFotograf se narodil 5. května 1948 ve slovenských Nových Zámcích. Po maturitě v roce 1967 emigroval do Spojených států. Tam se uchytil jako kadeřník a vizážista. Po letech asistence u módních fotografů od roku 1984 působí samostatně. Pro módní časopisy fotografoval v New Yorku, v Paříži nebo v Miláně. Jeho práce otiskli například v Cosmopolitanu, v Harper’s Bazaar, Vogue, Elle. V roce 1991 se vrátil do Československa a od roku 1995 trvale žije v Praze, kde pracuje jako fotograf na volné noze. Většinou je znám jako tvůrce černobílého formátu, ale v záloze má i publikace, kde se objeví jeho barevné snímky. Proslavil se mimo jiné fotografiemi mužských aktů.  |
Přesto se Robert Vano fotografování v Ostravě nebrání a rád by se sem vypravil nafotit třeba kalendář, pokud by jej někdo pozval. „Mohl bych něco vymyslet, ale až tak úplně nechci, protože by to pak nešlo ze srdce. Leda kdyby mě někdo pozval vyfotit Ostravu nebo udělat workshop, tak velmi rád přijedu. Jedna paní po mně chtěla, abych vyfotil traktory, což je také daleko od módy. Do Strážnice mě pozvali fotit kroje. Dvacet hezkých kluků v krojích, tak tam jdu. Kdyby mě pozvali do Ostravy vyfotit dvacet baníků, tak také jdu. Udělám třeba celý projekt. Klidně děti horníků, stačí, když si namalují oči. Když jste mě pozvali na autogramiádu do Ostravy, tak jsem také přišel. Horší je jet do Tater, kde nikoho neznám, co bych tam také dělal?“
Přestože Ostravu Vano zná jen letmo, tak se na ni hodí i jeho porevoluční srovnání s Prahou, kdy obě města, jako řada jiných v Česku, patřila do šedé zóny. „Po revoluci byla Praha jak zakletá, jako Disneyland, všechno černé, omítka padala z fasád. Když jsme chtěli na snídani, tak nám řekli, že Češi nesnídají. Denní móda, to byla tlustá policajtka v uniformě, večerní móda, ta stejná policajtka, jenom měla baterku,“ dodává slavný fotograf.
V současnosti žije spokojeně v Praze. „Naštěstí jsem měl jen jeden sen, že chci být fotograf. Kdo má více snů, ti jsou odsouzeni ke trápení. Teď už bych chtěl být jenom zdravý a žít hodně dlouho, protože to tady mám rád.“
