„Před několika dny jsem si například zaznačila, že byl hrozně silný vítr, proti kterému jsem nedokázala udělat ani krok,“ uvedla Irena Nedomová s tím, že hned následující den zjišťovala, jestli místní hasiči nevyjížděli k nějakému zásahu. „Ať už spadlému stromu nebo stržené střeše,“ doplnila.
Kronikářka si celý rok zapisuje veškeré údaje, které se k ní dostanou. K tomu musí každý rok požádat všechny organizace a spolky ve městě, aby ji poskytly informace o svém fungování v daném roce.
„Ty by měly poskytnout do konce dubna, abych mohla do kroniky doplnit, co jsem sama nezaznamenala. Tohle je asi nejnáročnější na této práci. Myslet na to, kdo ještě nedodal podklady. Musím ale říct, že se to rok od roku zlepšuje,“ pochvaluje si rodačka z Rožnova pod Radhoštěm, která každý rok musí určitý koncept předložit vedení města. To zapsané údaje zkontroluje a až pak je může přepsat do kroniky.
Irena Nedomová s osmým dílem kroniky města Příbor.
„Za vedení kroniky totiž zodpovídá město či obec,“ vysvětlila bývalá učitelka češtiny.
Hodně obcí už dnes přechází na digitalizovanou kroniku, protože zákon to umožňuje.
„Potom se každý rok tiskne na klasický kancelářský papír, takže nevíme, jak dlouho vydrží, když to například zalije voda,“ upozornila příborská kronikářka, která tuto funkci převzala v roce 2011 po Lubomíru Loukotkovi s příslibem, že v Příboře kroniku povedou i nadále v psané podobě.
„V počítači sice mám zpracovaný koncept, ale přepisuju ho do velké knihy formátu o něco větší než je A3.“
Ručně psaná kronika vydrží, i kdyby ji někdo zalil vodou
Irena Nedomová píše ručně dokumentním inkoustem. Když nastoupila v roce 2011 do funkce kronikářky, zkusila si na svůj ruční papír z Velkých Losin něco napsat a následně papír vyprala v umyvadle.
„Písmo bylo jen trochu rozpité, ale naprosto čitelné. Mám tedy jistotu, že kdyby někdo kroniku zalil, všechno v ní zůstane. Nesmí to ale shořet, to by byla hrůza,“ upozornila.
Faktem je, že někteří lidé namítají, že ruční písmo není po každém kronikáři čitelné. „Je to na zodpovědnosti každého z nich. Já jsem třeba prošla malým testem, když mě pan starosta nechal napsat jednu větu, aby viděl, jestli je moje písmo čitelné. Naštěstí jsem uspěla,“ směje se.
Zákon o tom, že obce budou mít kroniky, vyšel v roce 1920 s tím, že od roku 1921 by je všechny měly psát. První příborský kronikář Jan Andrýs však začal psát kroniku už rokem 1914, takže v prvním díle je zaznamenána 1. světová válka.
„Popsal ji na základě vlastních zkušeností. Tento významný mezník mnohé obce nemají, protože začaly až rokem 1921,“ podotkla Nedomová.
V Příboře mají díky Janu Hrnčárkovi zaznamenaný i průběh 2. světové války, přitom v tomto období se kroniky psaly jen málokde.
„Jan Hrnčárek si však všechno zapisoval pro sebe a po válce to pak doplnil do kroniky města. Zaznamenal, kdo přechovával partyzány, kde se schovávali. Nechybí ani pasáže o osvobození města,“ přiblížila příborská kronikářka s tím, že jeho zážitky a prožitky pak doplnil ještě další kronikář, který vedl kroniku po něm.
Prvně zapsala zmínku o úmrtí předchozího kronikáře
Příborská kronika má deset kapitol. Irena Nedomová je v pořadí jedenáctou kronikářkou Příbora. Pokračuje v práci, kterou započali její předchůdci.
„Přede mnou to byl Lubomír Loukotka. Ten je nedostižitelný, kroniku vedl sedmatřicet let. Věděl už, co může zestručnit a kde se může rozepsat. Já mám pocit, že je všechno důležité,“ řekla s tím, že její první zápis do kroniky byl fakt, že pan Loukotka zemřel 2. června 2011.
„Přitom ještě 30. května, tedy tři dny před svou smrtí, do kroniky zaznamenal něco o počasí a ještě nějakou událost.“
O kroniku města je mezi obyvateli Příbora poměrně veliký zájem. Studenti v ní hledají podklady o historii města, které potřebují pro bakalářské či magisterské práce.
„Další skupinou jsou lidé, kteří chtějí napsat nějaký článek z historie Příbora a potom jsou tady takoví, kteří se zajímají o svou rodinu, předky nebo o své řemeslo.“
Když zájemci kronikářce řeknou svou představu, dokáže jim poradit, kde přibližně údaje najdou. Kroniky jsou totiž buď v městském archivu v Příboře, nebo v okresním archivu v Novém Jičíně. Záleží, jak moc jsou staré.
„Někdy lidé ani nemají čas si v nich listovat, takže mě požádají, abych jim údaje zjistila. Jedna studentka například chtěla něco o vzácných stromech, takže jsem prolistovala kroniky. Mám výhodu v tom, že už kolikrát vím, kde co je, protože jsem jimi listovala už mnohokrát,“ řekla Nedomová.
„Teď jsme třeba hledali údaje týkající se kina, filmového klubu a možného promítání s pánem, který měl o to zájem.“
