Když si po letech vzpomenete, jak jste ještě fáral, co se vám vybaví?
Těžko se to popisuje. Kdo tam nebyl, nedovede si představit, jak taková práce vypadá. Všude tma, nepříjemný vzduch, někde obrovské vedro, za rohem zase zima. Výkyvy teplot jsou zcela běžné. Dole je všechno jinak než na povrchu. V podzemí se nesmí kouřit, takže kuřáci s tím mívají problémy. Je to hodně specifické prostředí, na které si člověk úplně nezvykne nikdy.
V dole jste pracoval jako revírník. Co to znamená?
Měl jsem přidělený určitý úsek pásových dopravníků a lidi, o které jsem se staral. Na povrchu jsem zapsal, kdo všechno přišel na směnu, rozdělil úkoly. Když jsem někomu práci zadal, musel jsem ji pak i zkontrolovat. Jestli ji dotyčný udělal tak, jak měl. Další směně jsem pak hlásil, jestli je v ní třeba pokračovat, nebo už se má zase dělat něco jiného. Musel jsem také lidi hlídat, aby nechodili do práce opilí, říkat jim, jak se mají chovat, když dojde k nějakému zranění, a podobně. Revírník je pojítkem mezi dispečerem nahoře a všemi osádkami, které pracují pod zemí. Když byl například hlášený poplach, musel jsem všechny své lidi shromáždit a podle pokynů dispečera odvést na určené místo.
Stávalo se to často?
Ano. Nebylo to nic ojedinělého. Měli jsme třeba smrtelný úraz, kdy člověk spadl do jámy. Museli jsme pak fárat ze Staříče do Chlebovic. Všechny lidi bylo třeba dostat k tamní jámě. V Chlebovicích jsme vyfárali a autobusy a auty všechny převezli na Staříč, kde měli šatny. Takové věci se stávaly, stávají a budou stávat, protože hornictví je velmi nebezpečné. Pro člověka z povrchu je to ale těžko vysvětlitelné. To by musel sám sfárat a nějakou dobu tam pobýt, aby poznal, co všechno taková práce obnáší.
Co bylo na vaší práci nejnáročnější?
Kontrola dopravních pásů. Ty jsou totiž poměrně nebezpečné a někdy i podceňované. Taky zapříčinily několik úrazů. Jako revírník jsem musel neustále kontrolovat, jestli fungují správně.
A co když nefungovaly?
V momentě, kdy jsem našel nějakou závadu, tak jsem ji nechal odstranit nebo to udělal sám, pokud jsem to zvládl. Největší problémy byly s největšími dopravníky. Byly široké metr dvacet. Obecně vždy platilo, že čím větší pás, tím větší problémy. Velké pásy se často přehřívaly. Mnohem lépe se pracovalo s těmi menšími.
K hornictví neodmyslitelně patří i vážná zranění.
To rozhodně. S tím se setkali asi všichni havíři. Zažil jsem například úraz, kdy měl člověk roztříštěnou pánev. V takových případech je vždy potřeba dotyčného co nejdříve dostat nahoru. Pokud zraněný není v bezvědomí a vidíte dvoumetrového chlapa brečet, tak je to hodně špatné. Viděl jsem i smrťák. Na některé věci je lepší nemyslet.
Dneska je situace kolem OKD hodně špatná. Jaká byla nálada mezi horníky v době, kdy jste tam ještě pracoval?
V době, kdy jsem začínal pracovat na šachtě, jezdily zadarmo autobusy a měli jsme spoustu dalších výhod a benefitů. Dovolené jsme měli skoro zadarmo. Když člověk cokoli potřeboval, všechno bylo. Ze začátku nepamatuju, že by se něco počítalo. Postupem času se však situace zhoršila. A když si člověk zvykne na lepší, tak na horší si pak už těžko zvyká. Zpřísnily se i postihy a začaly třeba kontroly, které dříve vůbec nebývaly. Ke konci svého působení na šachtě jsem potkal člověka, který dával horníkům foukat, to dříve neexistovalo.
Ze šachty jste nakonec odešel sám, nebo vás firma propustila?
Byl jsem na nemocenské, která se pak nějak protáhla. Vedení se to moc nelíbilo, takže jsem nakonec odešel.
Horníci těžko shánějí jinou práci. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jsou nepoužitelní, když v dole skončí.
Když člověk odejde ze šachty, tak je jeho uplatnění na povrchu hodně problematické, protože nic jiného neumí. V dole se zaměřil na jednu oblast. Kupříkladu vrtal, takže umí perfektně navrtat všelijaká schémata. Ovšem to na povrchu nezužitkuje, musí se rekvalifikovat, aby měl šanci najít novou práci. Je to problém především pro ty starší, kteří fárali třeba třicet let a mají se učit něco úplně jiného.
Už sedm let prodáváte víno. Jak jste se dostal k takové práci?
Musel jsem si jednoduše najít něco, čím se uživím. Nejprve jsem prodával v jedné vinotéce ve Frýdlantu nad Ostravicí, pracoval jsem i v podlahovém studiu. Postupně se situace vyvinula tak, že si přítelkyně zařídila svou vinotéku, kterou nyní společně provozujeme.
Prodávat víno ale asi nebude jednoduché.
Tak jako horničina má své pojmy a postupy a přístupy k jednotlivým věcem a má svou hantýrku, tak vinohradnictví a vinařství taky. Když ho člověk chce dělat a chce o něm něco vědět, musí se ho naučit. Dneska už je to jednodušší díky internetu, kde si člověk může najít spoustu informací. Dříve však nebyl, takže jsem si vzal nějaké knížky, ze kterých jsem studoval. Navíc když jsem začal jezdit pro víno na jižní Moravu, začal jsem se potkávat s dalšími lidmi, se kterými jsem se bavil o vínu. A takto se člověk postupně učí a zdokonaluje.
Zmínil jste, že jste se hodně naučil i od vinařů z jižní Moravy. Máte víno i odjinud?
Nemáme, sázíme na jižní Moravu. Dobrého vína tady máme dost. Mnohá vína lidé ani neznají. Kupříkladu Aurelius, Hibernal, Agni, Erilon či Rubínec vyznačující se podtóny mléčné čokolády a karamelu. Málo známý mezi lidmi je i Alibernet. Je třeba říct, že české a moravské vinařství šlo v poslední době hodně nahoru. Když jsem začínal, tak růžové víno znali jenom v Praze. Ve Frýdlantu byla jedna láhev, tím to končilo. Když se podívám dneska, tak tu mám deset až patnáct lahví růžového vína.
Řekl jste, že vinařství se neustále posouvá kupředu, že můžeme pozorovat hned několik nových trendů.
Obchodní zástupci jsou hodně vynalézaví. Lákají kupříkladu krásnými etiketami. Teď si třeba jeden vinař z Brna nechal udělat etikety od malíře. Máme tady i víno s etiketou se slepeckým písmem. Každý vinař se snaží nějak zaujmout. Někteří třeba vůbec nedělají červené víno, ale jen růžové a bílé. Jsou i takoví, kteří se snaží křížit různé odrůdy kvůli zvětšení výnosu a rezistenci na plísně a houby. Kříží například bílé s červeným a vznikají pak zajímavé věci. V tomto ohledu se vinařství neustále někam posouvá, člověk cítí neustálý vývoj.
A co lidé, kteří k vám chodí? Nakolik vínu rozumí?
Je to případ od případu. Teď jsem tady měl zákazníky, asi z nějakého zájezdu, a jeden z nich se vyloženě ptal, jestli může považovat za dobré víno to, které má láhev s uzávěrem, který se šroubuje. Řekl jsem mu, ať se toho vůbec nebojí, že se jedná o nový trend. Za ty roky jsem také poznal, že spousta lidí chce suché víno, ale málokdo ví, co to je. Slyšeli to v televizi nebo jak to někdo někde řekl, tak ho chtějí. Když se s nimi pak bavím, tak osmdesát procent z nich neví, co to je nebo čím to je.
