„Do Ostravy jsem několikrát zavítal v šedesátých letech coby mladý herec se zájezdovým představením. Jednou to byla Nezvalova Manon Lescaut, potom komedie Dva tucty rudých růží, oboje s Valentýnou Thielovou. Vždycky jsme se tam těšili, nebylo běžné, aby obecenstvo bylo tak srdečné a spontánní,“ vzpomíná Olmer na své první seznámení s městem.
Vít Olmer Vít Olmer s manželkou Simonou Chytrovou.
|
Ve zlatých letech československé kinematografie se prosadil také jako filmový herec. František Vláčil jej obsadil do Ďáblovy pasti, ale hrál i u Karla Kachyni, Bořivoje Zemana, Vojtěcha Jasného nebo Vítězslava Kršky.
Špatný film přináší cenné záběry na Ostravu
Pak ale přišel zlom a za tuhé normalizace na začátku 70. let se z úspěšného herce stal nežádoucí osobou. I tehdy si Vít Olmer poradil a pomohla mu k tomu právě Ostrava, kde se právě natáčela česko-polská komunistická agitka Bitva o Hedviku.
„Počátkem sedmdesátých let jsem nesměl sám natáčet, a tak – abych měl vůbec do čeho píchnout – jsem vzal roličku novináře v typickém normalizačním filmu. Myslím, že jeho natáčení nebavilo nikoho, včetně polského režiséra. Jsou věci, na které se člověku nechce vzpomínat. Ostatně ani není na co,“ vypořádal se Vít Olmer se svým „pokleskem“. Film z roku 1971 je dějově plochý, přesto zaujme záběry ostravských lokalit včetně již neexistujících lanovek, které přepravovaly uhlí nad hlavami Ostravanů.
Pochmurná léta normalizace projasnil Vítu Olmerovi až rok 1984, kdy přímo v Ostravě natáčel Co je vám, doktore?, první ze svých pověstných komedií. Film vypráví o krizi zubaře Bohouše Burdy, kterého excelentně ztvárnil Zdeněk Svěrák. Snímek znamenal pro Olmera obrat, pryč byla těžkopádná hornická tematika.
Nejvíc zamilovaný byl Zdeněk Svěrák
„Natáčení filmu Co je vám, doktore? podle scénáře Antonína Máši se mi spojuje se skvělým časem v Ostravě. Se Zdeňkem Svěrákem a kameramanem Otou Kopřivou jsme chrlili nápady, a protože tenkrát nehrály peníze takovou roli, měli jsme i prostor vše na místě realizovat,“ pochvaluje si ještě po letech Vít Olmer finanční možnosti socialistické kinematografie. „Dnes za vámi stojí producent, který má v jedné ruce hodinky a v druhé nějaký reklamní předmět, který se musí ve scéně objevit, ať se tam hodí, či ne, aby sponzor něco usypal,“ srovnává tehdejší podmínky s dnešní praxí.
Ostrava poloviny 80. let byla podle Olmera pro filmaře rájem na zemi. „Po natáčení jsme chodili do snacku v centru města, kde předkládali hostům takové lahůdky, že by se za ně nemusela stydět žádná ‚michelinka‘. A abych nezapomněl, ve filmu hlavní ženskou roli hrála krásná a temperamentní slovenská herečka Ivona Krajčovičová, do níž jsme byli všichni zamilovaní, nejvíc Zdeněk Svěrák, snad se na mě nebude zlobit,“ prozrazuje s úsměvem Olmer, kterému se v této hořké komedii podařilo skloubit divácký zájem se svébytnou filmovou poetikou.
Díky tomu pak mohly následovat další úspěšné snímky Jako jed, Antonyho šance nebo první film natočený za soukromé peníze po roce 1989 – Tankový prapor. Zajímavostí je, že na počátku 90. let Zdeněk Svěrák požádal Víta Olmera, aby podle jeho scénáře natočil Obecnou školu, ale ten dal přednost právě filmové adaptaci románu Josefa Škvoreckého.
Vít Olmer pak v 90. letech natočil sérii méně či více divácky úspěšných snímků, kritikou často zatracovaných, až konečně opět došlo na Ostravu. Tentokrát to byla spolupráce se zdejším televizním studiem.
Tři nejúspěšnější filmy Víta Olmera: (zleva) Co je vám, doktore?, Bony a klid a Tankový prapor
„O čtvrt století později po Co je vám, doktore? jsem pro ostravskou televizi točil dokument Ředitel zeměkoule o spisovateli Jiřím Muchovi. Zdejší televize byla proti té pražské daleko menší, ale lidé, se kterými jsem spolupracoval, mi přišli vstřícnější, upřímnější a snaživější. Protože jsem býval vášnivý amatérský tenista, hráli jsme každé ráno se střihačem tenis v krásném areálu v centru blízko plaveckého areálu, a to nám pak šla práce od ruky. Hned bych si to zopakoval, ale s tím tenisem by to bohužel už asi tak nešlo...“ usmívá se.
Olmerovo zatím poslední setkání s Ostravou je spojeno s dokumentem Slezský Detroit z roku 2013 jeho žáka z FAMU Davida Vignera, rodáka z Havířova. Olmer na něm oceňuje bezprostřední zobrazení tématu.
„Syrovým způsobem poukázal na některé regionální problémy, zejména pak na úpadek hornické profese. Měl v tom dokumentu ale také milou scénu, kdy se staří horníci scházejí v oblíbené hospůdce, svérázně vzpomínají na staré časy a zpívají. Ale já už bych s těmi vzpomínkami skončil, protože (cituji Leacocka): Důležité je hledět stále kupředu, což je patrné už z toho, že příroda to zajistila tak, abychom měli oči vpředu...“
