„Ti zlí utekli před Rudou armádou, zbytek byl odsunut. Ne drasticky, zrovna v těchto místech nedošlo k násilnostem. Znám spoustu Němců, kteří uznávali, že to bylo v pohodě, a sami byli rádi, že museli odejít,“ popisuje umělec, který svůj zatím poslední cyklus fotografií nazval Křížová cesta. Věnoval ho svému dědečkovi a aktuálně si ho zájemci mohou prohlédnout v ostravské Fiducii.
Malíka do Ostravy přivedly pracovní povinnosti v 70. letech. „V té době to pro mě bylo odporné město - pracovní soboty, smrad a Mamula (krajský šéf komunistické strany - pozn. red.),“ směje se ironicky umělec, tehdy strojvedoucí elektrických lokomotiv.
Jaroslav Malík
|
Do Ostravy jezdíval původně pouze na porady a rozhodně neplánoval, že by zde trvale zůstal. „V té době jsem ještě nefotil, lákaly mě diskotéky. Dnes už bych ovšem neměnil a mám tady co fotit. Třeba v Olomouci je to pořád stejná nuda. Škoda koksovny Karolina, byl to krásný kout, měli ho nechat jako skanzen. Když jsem jezdil kolem, tak řvala jako drak. V té době ještě fungoval Důl Jindřich a nad hlavou jezdily vozíčky. A pak jednou, mnohem později, jsem se rozhodl je nafotit, ale zjistil jsem, že už tam nejsou a že Ostrava se změnila. Takže jsem začal fotit jen některé fragmenty, třeba staré garáže nebo kanály,“ popisuje Malík, který začal fotit jako samouk ve dvaceti letech, tedy na přelomu 70. a 80. let.
Fotograf rád používá staré přístroje
Chtěl hned dělat velké umění, ale podle jeho slov z toho vyšla fantasmagorie. „Řekl jsem si, že to je přesně to, co chci dělat, vždyť je to tak krásné,“ vysvětluje a jedním dechem dodává, že u focení už zůstal.
Při své tvorbě používá stoleté přístroje, jako například čtyřmetrový zvětšovák, na který se musí vylézt po žebříku, aby mohl vůbec zaostřit.
Jeho kontakty se Základní uměleckou školou ve Zlatých Horách ho pak přivedly k množství fotografických nálezů, které se s přechodem na digitalizaci vyhazovaly, ale mají velkou hodnotu.
„Co se tehdy nespláchlo do řeky, tak to mám dnes doma. Je to například panoramatický přístroj Kodak, na který ve své době fotil i Josef Sudek. Není to však z mé strany nostalgie ke starým časům, vždyť každý soubor dělám dva roky, abych si s tím vyhrál. Dnes už pro mnohé není obraz podstatný a dávají přednost konceptu. Já se chci dívat i na fotku, ale koncept přitom nezavrhuju, mělo by to být půl na půl,“ prozrazuje a sebeironicky dodává: „Nejsem básníkem, malířem, ale fotografem, protože fotografem může být každý blbec.“
V Ostravě našel fotografy u Černého pavouka
Ostrava pro Malíka byla neznámým územím, což svým způsobem považoval za výhodu. „Přišel jsem do Ostravy a nikoho jsem neznal. Akorát Martina Popeláře, také fotografa, který mě vzal do klubu u Černého pavouka. Zjistil jsem, že je to moje krevní skupina. Já fotil zátiší, oni obdivovali klasika Viktora Koláře nebo konceptualisty jako Michal Kalhous. Nakonec si zvykli oni i já, něco jsem od nich pochytil. Musím dělat smutné i veselé věci - o narození, životě i smrti. Dnešní generace se jí ale bojí, takže se tomu vyhýbá,“ konstatuje.
Minulost a současnost |
Jeho dědeček Emil Navrátil, který byl v odboji a v roce 1942 zahynul v koncentračním táboře, se stal hlavní postavou jeho nejnovějšího díla.
„Byl také ve věznicích na Mírově nebo ve Wroclawi. Na Špilberku v kasematech pak bylo dlouhou dobu vystaveno srdce vytvořené z chleba, které vyrobil můj děd, když tam byl vězněn. Zůstala mi po něm spoustu motáků a dopisů, ale i koresponďáky v němčině, které psal své rodině. Měl tři dcery, jejich portréty umístil na to srdce,“ sugestivně vypráví Jaroslav Malík ve svém přívozském bytě.
Tady je jeho království, jeho ateliér, tajuplná říše fantazie. „Sehnal jsem krásné a velmi těžké originální rámy, které pocházejí ze skutečné křížové cesty, ani nevím, jak je pověsíme. Není mým záměrem, aby to bylo plačtivé a útrpné, takže se v tom cyklu objevuje třeba John Lennon a spousta mých osobních věcí.“
Nejen fotograf, ale také vášnivý pěstitel
Malíkovy rámy na velkoformátové fotografie jsou tak těžké, že se musí převážet náklaďákem. Když nefotí nebo neučí na střední umělecké škole, propadá vášni atypického pěstitele.
„Pěstuju kaktusy a na podzim pak třicet přepravek tahám na půdu, kde jsou potom půl roku bez vody. Mám mexické miniatury i vinnou révu, tu pěstuju na svém ranči u Hornbachu. Hrozny jsou pravé, ostravské - hodně popílku a málo slunce. Každá kytka se prý odvděčí tím více, čím méně o ni pečujete, což je můj případ. Kamarád a básník Milan Krupa ale jde třeba jen po chodníku a mezi kachličkami objeví na dvacet druhů trav. Nejen to, on je dokáže pojmenovat. Ne vše, co si myslíme, je plevel, i tady se dají objevit skvosty,“ dodává Malík na závěr svého povídání.
