Už i do Ostravy dorazil otravný fenomén v podobě vyhrávajících stánků. Colours mají sice výhodu, že v rozlehlém areálu Dolních Vítkovic tím příliš neruší hlavní scény, ale písničkáři na menších pódiích tím byli biti zhruba stejně jako třeba na Rock for People.
Známkujte Colours of OstravaHudební přehlídku můžete hodnotit zde  |
A potom si festival zadělal na vlastní problémy. Letos se pořadatelé rozhodli návštěvnické náramky vybavit čipy. To je sice možná odvážný vstup do jedenadvacátého století, ale v kombinaci s návalem, který se při startu dal očekávat, se těch několik desítek tisíc odpípnutí trvajících třeba pět vteřin nasčítalo do mnohahodinového čekání. Někteří návštěvníci si následně stěžovali, že nestihli třeba jediný koncert, kvůli kterému přijeli.
Organizátorům však slouží ke cti, že se nakonec náporu podvolili, řadu lidí pustili do areálu „jen“ na platnou vstupenku a opáskovali je až dodatečně. Pro ty, kteří si však museli vystát ještě obdobně dlouhou frontu na kemp, zůstane ze začátku festivalu jistě trocha pachuti.
Nicméně nakonec na muziku došlo. Ve vyprodaném areálu – ač festival přesný počet návštěvníků neuvádí, mluvilo se zhruba o 45 tisících – byla hlava na hlavě už od středy.
Důvod byl prostý: vystoupení amerických rockerů Imagine Dragons, pod jejichž pódiem se lidé mačkali. Dostali klenuté melodie a vynikající show, která stála především na energickém zpěvákovi Danu Reynoldsovi. Během koncertu mával českou vlajkou, vytáhl na pódium nadšeného fanouška a nakonec klukovi s očima navrch hlavy dopřál, ať si skočí do publika a propluje se na jeho rukou.
Když muzika stačí
Colours letos lákaly na dvě tuzemské koncertní premiéry. Jedním z vrcholů se tak mohlo stát vystoupení americké zpěvačky Norah Jones, jemuž po hudební stránce nešlo nic vytknout, ale těžce mu nesedlo prostředí. Tuto hudbu je potřeba si vychutnávat v klidném, odstíněném klubovém prostředí, nikoliv vestoje na štěrku či trávě.
Nepřekonaným favoritem se tak nakonec stali australští Midnight Oil, kteří se po patnácti letech vracejí na scénu a u nás byli rovněž poprvé. Vlastně nepředvedli nic víc, ale ani nic méně než obyčejný dobrý rockový koncert. Podobně jako třeba Sting na nedávném pražském Metronomu. Midnight Oil jeli jako zamlada. Šlapali do toho od začátku a až do megahitu Beds are Burning, který si nechali na závěr, nenechali publikum vydechnout. Přitom jim stačila jen muzika a pár základních světel. Obešli se bez projekcí i bez zbytečného podkuřování divákům. Koncert Midnight Oil byl zážitek ryze hudební.
Na vedlejších scénách zaujali soul-rockový St. Paul, divocí The Carny Villains i něžný Benjamin Clementine či izraelský Dudu Tassa, který moderní hudbu míchá s nahrávkami svého strýce a dědečka, architektů novodobé irácké hudby.
Jako vždy bylo zkrátka z čeho vybírat. A hudby chtivé publikum nakonec neodradila ani bouřka při sobotním finále.
